Noviny dělají novináři

Celosvětová komunikační síť, zkratkou web, nenahrazuje papír. Jen se k němu přidává, jako se televize svého času přidala k rádiu a telefón k telegrafu.

Vše se mění, leč lidská podstata zůstává beze změny. Touha se projevit, dát na vědomí své já a to, co si myslím, vždy nacházely souzvuk s novinkami, které útočily na lidskou mysl a o nichž se mluvilo. Nové a aktuální přitahovalo lidi od nepaměti. Leč drby, pomluvy, nactiutrhávání a podněcování vášní soukromých i kolektivních, to vše lákalo rovněž.

Nemění-li se lidská povaha, mění se se naopak bez přestání okruhy, které si lidská přirozenost vynalézá, vytváří a přivlastňuje. V labyrintu vzájemného sdělování vznikla a přetrvává jediná podstatná novinka a to profesionální novinářství.

Novinářství je povolání mladé měřeno dějinami lidstva. Objevuje se v západním světě v masovějším měřítku na konci 19. století. Před zrodem novinářství, jemuž bylo současníkem úsilí po objektivitě ve vědách, ovládali zpravodajství a sdělování novinek povídálkové, pomlouvači, vyznavači hororů z černé kroniky, romanopisci, moralisté a propagandisté.

Novinářství se ovšem nezrodilo samo od sebe. Přišla doba, která něco takového umožnila a žádala. Vynález telegrafu nabídl příležitost dostat se k aktuálním událostem s minimálním zpožděním. Vědomí, že existují objektivní skutečnosti, zasluhující třídění, rozbor, klasifikaci a hierarchizaci, rozhýbalo říši sdělování, neboť celé západní myšlení se nechalo strhnout představou, že realitu lze popsat a pochopit v její objektivitě.

Leč co je to objektivita v lidském světě a ve vědách, které si lidské konání zvolily za předmět svého zájmu?  Není to bezesporná jistota, není to žádná absolutní pravda, nýbrž je to jen soustavné hledání, vytváření hypotéz a jejich ověřování. Pro novinářství platí něco obdobného. Podobá se sféře humanitních věd s nejistotami, tápáním, spornými hypotézami a snahou praktikovat vždy přísnější a přesnější metodu.  První profesionální novináři bývali jako kdysi první sociologové a psychologové více či méně přesvědčivými či talentovanými samouky s intuicí. Leč snaha přejít od zvídavého samouka k důvtipnému komentátorovi, vůle popsat nebo vyjádřit „současné dějiny“, byla a zůstává humanitním badatelům a novinářům společná. Lze si takovou vášeň osvojit výukou a naučit se ji zvládat?

Školení a vzdělávání novinářů je vynález ještě modernější než novinářství samotné. První novinářské školy vznikly v USA a Evropě teprve po druhé světové válce. Ukázalo se, že solidní vzdělanost nebrání ani chápaní, ani výběru fakrů a že pracovat s fakty vyžaduje zvládnout techniku psaní nebo řečnické umění. Talent se přitom hodí, neškodí, leč naučit se nedá.

Profesionální novinářství s veškerým zázemím, které si časem vytvořilo, se sice posunulo směrem k objektivitě při pohledu na svět a dění v něm, ale zcela nepřemohlo nemalý díl subjektivity, jež novinářskou práci ovlivňuje. Subjektivita se projevuje ve výběru faktů, které se pokládají za „událost“ a to z konvence, ze zvyku nebo také příkazem shora, z „vyšší moci“.  Zanechává rovněž stopu ve způsobu, jak je „událost“ pojednána a s jakou ideologickou interpretací se spojuje přímo nebo nepřímo. Není snadné zbavit zpravodajství veškerých stop subjektivity, leč je možné dělat rozdíl mezi faktickou stránkou zprávy a názorem na ni. Zavedená světová médii tak činí už tím, že neskrývají do jaké části ideologického spektra, známého čtenářům, se řadí nebo chtějí patřit.

Úsilím po objektivitě a přiznáním názorové orientace se tištěná a audovisuální média zásadně odlišují od sociálních sítí a blogů. Přispěvatel na Twitteru, Facebooku, ba i blogu, se po způsobu sprejera graffitů zpravidla příliš netrápí snahou vyprávět o reálném dění co nejobjektivněji. Povídá nám o sobě, což je právo, které mu brát nelze, anebo nám sděluje svůj výklad faktu nebo nějaké aféry, jejímž zdrojem je téměř vždy některý z klasických sdělovacích prostředků, tedy noviny, rádio, televize. Stejně jako sprejer graffity, nevytváří informaci. Recykluje, rozmělňuje, upravuje a často překrucuje přečtené či slyšené.

Paradoxem takového komunikování na webu, které je v podstatě anonymní, bývá téměř absolutní závislost na klasických médiích. Pokud ponecháme stranou vše, co se na internetu týká výlučně obchodování nebo co je z kategorie sebeobdivných výlevů, sotva narazíme na informaci, jejíž zdroj by nebyl novinářský. Klasická média tedy nepřestávají být kyslíkem pro média elektronická.

Profesionální novinářství, stejně jako legitimita nějakého zavedeného titulu novin, je výsledkem náročného procesu, jímž málokterá webová stránka na světě prochází. Pokud někdo z této kategorie médií chce překročit práh k legitimitě a věrohodnosti, měl by se podřídit stejné redakční disciplíně, jakou praktikují klasická médii. Zřizovatel jako jediný posuzovatel a šéfredaktor nestačí. Potřeba kritického redakčního kolektiva, schopného věcnou diskusí rozlišovat informaci a dezinformaci, se stává imperativem. Stejně jako přijetí odpovědnosti za míru objektivity sdělovaného, tedy za patřičně seriozní rešerši matérie předcházející následnému publikování.

Novinářství, které se řadí do kategorie humanitních věd, nemůže obcházet zásadu psát a vyprávět „současné dějiny“ bez šarlatánství a bez zjednodušování. Samotné psaní do sdělovacího prostředku, zejména do dnes tak snadno dostupného média elektronického, z nás novináře nedělá, stejně jako z nás automaticky věrohodnými informátory nečiní to, že něco napíšeme a publikujeme. Stále tedy platí, že noviny dělají novináři a že sebedokonalejší moderní technika sama solidní a poctivé novináře ani nenahradí, ani nevytvoří.