Norský fanatik a filosof Nietzsche

Hrůzné divadlo, o němž se po kusech dozvídáme ze Skandinávie, je zajisté šokující. Emoce jsou pochopitelné, leč nemělo by to u nich skončit. Bylo by záhodno, aby záhy přišlo zamyšlení. Chybět by pak neměla úvaha o marnosti nadějí a zoufalství snah stavět do služeb údajné racionality a její spravedlnosti iracionalitu. Ať vystupuje v jakékoliv podobě. Jako pověra, náboženství anebo šílenství.

Otázka může vést ke stránkám Dostojevského Zločinu a trestu či Běsů. Anebo třeba k řádkům sepsaným německým filosofem Friedrichem Nietzschem (1840-1900). Užitečný exkurs! Jistě teď budeme svědky pokusů politicky a ideologicky využít lidskou tragédii v Norsku. A nevyloučil bych ani novou vlnu mravoučných výlevů na adresu „neoreakcionářů“. Jak se nezřídka soudí, jejich názory ohledně střetu civilizací, o národní identitě v podmínkách globalizace či kritika islámu a varování před islamizací přece zametají cestu extrémům. Odtud je pak už jen krůček k tomu ukázat na nositele takového uvažování prstem jako na duchovní spolupachatele krveprolití.

Nietzsche by se na první pohled dal docela dobře zařadit k obdobným „zloduchům“, kteří poskytují argumenty zkáze. Leč jeho názory byly a jsou více karikovány a překrucovány než skutečně promýšleny. Redukují se na několik bonmotů a pár pojmů, které dodnes slouží jako strašáci. „Nadčlověk“, „vůle k moci“, „Věčný návrat“, „Antikrist“.  Anebo se kritizuje jako myslitel nesoustavný, zmatený a spíše umělec než vědec.

V čem spočívá jeho vina? Pustil se do morálky své doby doslova s kladivem v ruce. Nachází v ní pokrytectví, idealismus, plané filosofování a krasořečnění o dobré vůli. Je to plášť zakrývající vášně, touhy a vůli ovládat, což jsou praví hybatelé lidských činů a skutků. A každé přejímání obecně platných rozumových soudů je vlastně zradou na vnitřních pocitech a náklonostech. Nietzsche strhává masku racionální rozvážnosti a vynáší na světlo za ní skryté zápasy a boje o uznání, o vliv a moc.  

V řečech filosofů vidí fráze, pranýřuje abstrakce jako jsou univerzalita, substance, bytí, vše, co nás mate a co se vydává za obecně závazné přesvědčení. Totiž, že realita existuje vně nás samotných, sama v sobě, aniž by nám bylo dovoleno si přiznat, že realitu ve skutečnosti vnímáme podle niterných pocitů a vůle, kterými je obdařen v různé míře a podobě každý z nás. Řečeno ve zkratce, Nietzsche se uchyluje k radikálnímu odmítnutí veškeré filosofie, která vychází z platónské tradice.

A protože je sám filosofem, inovuje a hledá. Odlišný způsob psaní, myšlení a argumentace, než jaký poskytoval klasický styl filosofování. Používá aforismy, poezii, prorokuje, fabuluje, je „futurologem“, aniž by se vyhýbal humorné nadsázce, a přepisuje dosavadní dějiny morálky a morálních hodnot. Nikoliv podle vnějškového zdání, nýbrž zevnitř.

„Filosofové jsou maskovaní páteři“, píše Nietzsche. A teologie zdětinštěla filosofii. Kněz stejně jako filosof potřebují hřích a společně trvají na tom, že bolest je věčná, nepomíjitelná. V této souvislosti nabízí sám udivující kritiku. Od okamžiku, kdy si dovolíme prohlásit, že v utrpení je přítomen nářek, odmítnutí a stížnost anebo že radostí lze porazit bolest, staví se proti nám veškeré „kněžourství“. V tomto ohledu je Nietzsche velice moderní. Odmítá náboženskou iracionalitu i samolibou filosofickou racionalitu jako prostředníky lidské spásy. Cesta k takovému cíli spočívá na něčem zcela jiném.

V knize Tak pravil Zarathuštra se objevuje pojem „nadčlověk“, za který byl filosof tolik pranýřován. Leč jeho „nadčlověk“ je něco jiného, než se následně vžilo. Nepředznamenává nadřazenou rasu, nýbrž budoucího filosofa. Ten ze sebe shodí přítěž křesťanství a bude schopen po „smrti Boha“ vytvořit a formulovat nové hodnoty. Víc než „nadčlověka“ vzývá radost a veselost. V tom je zásadní přínos.

Naše bolesti dokážeme překonat, přijmeme-li tragiku, která je v životě každého z nás tak či onak přítomna. Amor fati. Miluj svůj vlastní osud! Jiný nemáš a mít nemůžeš! Proto nefňukej! Toto zvolání je jasným krédem. Nedůvěřuj žádné morálce, která  brání žít a která tě nutí utíkat do iluze, ať náboženské, filozofické, ideologické, politické či racionální. Vysměj se morálce, která předstírá opravdovost, leč není víc než účelová a falešná. Nikoliv s cílem následně se pomstít jejím nositelům a potrestat je, nýbrž s cílem otevřít filosofii směrem k životu, v němž radost přemáhá smutek. 

Jako nalezli nacisté u Nietzscheho to, co se jim hodilo do jejich zvrácené ideologie, pracuje norský fanatik s pojmy upravenými pro potřeby své vlastní racionalizované iracionality. Ve svém Manifestu si vytvořil ideologii, která nepostrádá logiku. Leč je to logika Mein Kampfu, logika označování „obětních beránků“, logika obrany útokem, logika spiknutí proti spiknutí, logika „probuzení“ národa hrůzou. Nic nového, nic jiného, než s čím operovali ruští anarchisté 19. století,  palestinští fidáíjové a latinskoameričtí guerilleros před půl stoletím a co zrecykloval novodobý džihádismus.  Jak pozoruhodné sblížení ideově nesmiřitelných protiv nad hromadou mrtvol!