Neotřesitelná Železná Lady

Angličané určitě nemají ve zvyku brát na něco jen tak ohled, aby se náhodou někoho nedotkli. Nedávno kupříkladu diskutovali o pohřbu Margarety Thatcherové. Železná Lady, jak se stalo zvykem nazývat někdejší britskou premiérku pro její neústupnost a zaťatost v politice, je sice již hodně poznamenána stárnutím a nemocí, leč dosud dýchá.

Jedna část krajanů Železné Lady by pro ni nejraději nechali vystrojit státní pohřeb s veškerými poctami, jak je na britských ostrovech vyhrazeno pouze členům královské rodiny. Druhá část země naopak soudí, že by to bylo příliš drahé.  Pohřeb věhlasné osobnosti by v budoucnu měl zajistit soukromý sektor a nikoliv veřejný. Lépe by to odpovídalo politickému krédu Margarety Thatcherové. Nebyla snad za její vlády privatizována většina veřejných služeb ve Velké Británii, neboť stát je přece „špatný hospodář“? Navíc, ultraliberální tržní náboženství, které bývalá premiérka vyznávala, požaduje naprostou svobodu volby pro spotřebitele s ohledem na poměr cena a kvalita.  

Ve Francii nyní znovu vychází upravená a doplněná verze biografie Margarety Thatcherové. Napsal ji před dvaceti lety Jacques Leruez a zřejmě není náhodou, že se tak děje v době, kdy ve francouzských biografech běží film Železná Dáma režisérky Phyllidy Lloydové s Meryl Streepovou v titulní roli, nyní už ověnčenou Oscarem za tento herecký výkon.

Dvojí aktuálnost, ediční a kinematografická, přímo vybízí ke srovnání. Už na první pohled bije do očí rozdíl. To, co je předností jednoho z opusů, se druhému nedostává. Kniha se zaměřuje na veřejnou aktivitu britské premiérky, zatímco film je zcela zaujat pozorností k hrdinčině soukromí. Navíc ve chvíli, kdy stárnoucí dámu čím dál tím více pronásledují přeludy minulosti. Jinak řečeno, chybí-li filmu více politika, kniha, vyznívající spíše jako suchopárná analýza, postrádá pohled na lidské stránky a povahu věhlasné aktérky politických zápasů doby. 

Po pravdě řečeno, lady Thatcherová nikdy nebyla osobou, z níž sálá lidskost a vřelost. Suchá, strohá. A komisní. Povahové rysy, které jí pomohly k úspěchu, proslavily ji, leč zároveň přivodily její propady. Dokázala pokořit, zostudit a zahanbit každého, včetně své vlastní politické strany. Samo její vlastní politické prostředí se k ní nakonec obrací zády.  V roce 1990 byla přinucena rodnou konzervativní stranou opustit vedení.

Thatcherová představuje figuru „všeobecně obávanou, často obdivovanou a málokým milovanou“ píše francouzský autor premiérčiny biografie v závěru knihy. Je nesporné, že málokdo z anglických osobností vyvolává tak silnou koncentraci nenávisti a fascinace zároveň. Jedná se o fenomén, který by si zasloužil větší pozornost a analýzu, než jakou nabízí čtenářům Jacques Leruez.

V roce 1979 se Margareta Thatcherová stává první ženou, která dosáhla na křeslo předsedy vlády v moderním západním světě. Inspirována hlasateli ultraliberálního myšlení Miltonem Friedmanem a Friedrichem Hayekem odmítá princip sociální pomoci. Kdo chce, může!, zní její zásada. V politice se chová jako zapřísáhlá nacionalistka, v ekonomické sféře razí bezbřehý internacionalismus. Proto je třeba méně státu a méně daní pro podnikání. Londýnská bankovní City je „osvobozena“, odbory jsou převálcovány. Bohatství roste, stejně jako chudoba.

Když v roce 1981 slyšel jeden pozorovatel situace v Británii názor, že veškerá příkoří páchaná na Britech zemi prospějí, poznamenal trochu hořce: „Británie umře uzdravena“. Když se k tomu přidá politická podpora generálovi Pinochetovi v Chile a jihoafrickému režimu apartheidu, není třeba dále rozvádět, kde a u koho Thatcherová rozněcuje vášně.

Ekonomická krize, do níž se Západ noří od roku 2008, má své kořeny v „konzervativní revoluci“ iniciované před třiceti lety vůdci velkých zemí. I když někteří Britové už Železné Lady chystají pohřeb, neměli bychom se tím nechat mýlit. Navzdory prožívané krizi neztrácí ultraliberální myšlení kouzlo. Ať se nám to líbí, či nikoliv.