Nekřivděme oslům aneb obrana středu

Ve hře Osel a stín zpívají Voskovec s Werichem píseň o Zlaté střední cestě. Vysmívají se „oslům“, jenž tak „velebí tradici“, jež nabádá k opatrnickému sledování „střední cesty“, až umřou hlady. Vtipný text písně zní však dnes už poněkud hořce. Čpí z něj hurá pokrokářství a pozdější populární  propagandistické heslo „postaru se žít nedá“. Navíc výsměch „střední cestě“ si lze vykládat i jako odmítání kompromisu, bez něhož demokracie trpí. Dějiny a zkušenost lidstva mluví nezřídka pro „zlatou střední cestu“ a zároveň nás učí, že s tradicemi je třeba zacházet opatrně a s rozmyslem. Ani příliš hrubě, ani příliš zbožně. 

     Pro ilustraci si zajděme tentokrát raději dále, do Indie a navíc do dávnověku. Tam se zrodilo náboženství džinismus hlásající extrémní chudobu a totální nenásilí, jehož vyznavači přežili v Indii dodnes. Někteří z nich jsou tak důslední v dodržování předepsaného životního minimalismu, že chodí „oblečeni nebem“, řečeno přímo, zcela nazí. Jiní si dávají masku na ústa, aby náhodou spolknutím nezpůsobili ujmu nějakému poletujícímu hmyzu. Další raději nevaří vodu ze strachu, že tím zabijí živé mikroorganismy. Vodu si čistí pouze filtrováním. Nenosí zbraně, nekultivují půdu, neboť oráním mohou být zabity žížaly, a nejedí maso.

     K živobytí jim tak zbývá jen obchod a řemesla. Vzdor ideálu chudoby se stoupenci džinismu stávají nezřídka úspěšnými podnikateli. Pro svoji spásu stavějí nádherné chrámy z bílého, jemně hlazeného mramoru. Nezapomínají na zbožné činy a budují nemocnice, v nichž se bez ohledu na právo mikrobů na život sterilizují chirurgické nástroje. Pasteur se tak sžívá s tírthankary ( „budovateli brodu“, míněno přes oceán znovuzrození), zbožněnými věrozvěsty džinismus. Z nich nejznámější je Džina, „Vítěz“, jenž byl v letech 540-468 př.n.l. mladším současníkem Buddhy čili „Probuzeného“. Buddhistů je dnes než 300 milionů, zatímco vyznavačů džinismu sotva 3 miliony, a navíc výhradně v Indii.

     Sto na jednoho, takový je poměr kompromisu a neústupnosti, neboť Buddha hlásal „cestu středu“ mezi askezí a radostí a vzdor závazku „nezabíjet“, jeho čínští a vietnamští pokračovatelé jedí maso psů nebo hadů. Všechna náboženská nařízení mohou mít své výjimky, ospravedlněné místními zvyklostmi, nebo tím, že se všude nedají dost dobře praktikovat. Příliš přísné náboženské mravy nikdy davy nepřitahovaly. Ani židovští esejci, ani křesťanští kataři neshromáždili hordy. Jan Křtitel byl vůči Ježíšovi v podobném vztahu jako Džina vůči Buddhovi. Přísný a nenapodobitelný vzor, živící se květním nektarem a kobylkami. Jeho pokračovatelé vymizeli (až na pár mandejců v Iráku), zatímco následníků Ježíše je dnes ve světě téměř na jeden a půl miliardy. Ještě mladé křesťanství se rozrostlo především díky jednomu přestupku vůči náboženskému předpisu: rozhodnutí přijmout mezi sebe neobřezané, dovolilo jak Řekům, tak Římanům konvertoval k nové víře. Církev tak získala miliony duší výměnou za zachování jednoho kožního záhybu.

     Odmítání jít s duchem doby nebo se přizpůsobit místním zvyklostem je přesto v dějinách náboženství časté. Kupodivu se různé integrismy a fundamentalismy v moderní době vracejí s novou silou a všude. Od muslimských tálibán k židovskému hnutí Chabad Lubavič, od džihádistů k Šivově armádě, od protestantského fundamentalismu ke katolickému integrismu. Hledání spásy zvyšováním nároků a nafukováním předpisů a víra v trestajícího boha, založená na obdivu v jeho schopnost zakazovat, mají nemálo příznivců. Navzdory svému nádhernému umění a obdivuhodným dílům, se džinisté nedokázali zříci absolutních zákazů a jejich trvání na neaplikovatelných principech má v sobě něco z pokrytectví. Rozumnější a zdravější by bylo pěstovat střídmost, snažit se o soudnost a odvracet se od extrémů podle latinské rčení In medio stat virtus, „Odvaha se nachází ve středu“. Možná, že i s osly přešlapujícími ve středu je to nakonec jinak. Třeba jim jen více ulpělo v paměti to, co je učili při latině.