Počátkem prázdnin mě Český rozhlas pozval k diskusi o muslimech a islámu obecně a těch v Evropě zvláště. Předem naplánované cestování mi bohužel nedovolilo účast na natáčení pořadu přijmout a musel jsem se omluvit. Nabídl jsem alepoň pár svých poznámek k tématu. Následující text je složen právě z nich.
Shodneme-li se na tom, že přítomnosti islámu a muslimů v Evropě nelze bránit násilím, nezbývá Evropanům nic jiného než hledat cestu k nějaké rozumné formě soužití. Jak ukazují příklady ze západoevropských zemí se silnými muslimskými komunitami, všechny musely prodělat psychologický převrat. Jinak řečeno, svést boj s „věčně včerejším“, k němuž patřila jak neblahá zkušenost s rasistickým a antisemitstkým fašismem, tak s internacionalistickým komunismem, který chtěl z Moskvy prostřednictvím místních komunistů vést „světovou revoluci“. Pokud zkušenost s fašisujícím nacionalismem přivodila ostražitost před netolerancí vůči „jiným“, mohly reminiscence komunistického internacionalismu živit obavy z muslimů jako spících agentů islamismu v Evropě.
Míč ve hře však není jen na evropské straně hřiště. Stará moudrost praví, že zvyk je druhá přirozenost. Jedna stará divadelní hra nabízí příběh rodiny bývalých cirkusáků. Zbohatli a oddávají se civilizovanému životu. Leč otec rodiny se občas odplíží ze salónu do kuchyně, aby tam pozřel trochu řeřavého uhlí z kamen, jak si navykl činit při svých někdejších produkcích. A tak se s muslimských rodin občas někdo odplíží z evropského salónu a začne si z koránu memorovat nenávist vůči „křesťanským křižákům a židům“.
Islám v Evropě, to není otázka, na jejíž řešení stačí policie a represe. Ostatně, není třeba asi ani zdůrazňovat, že represe má význam jen ve spojení s prevencí. Muslimský svět v sousedství Evropy, to není nějaké mraveniště. To je řada domů, jejichž požár může ohrozit i náš vlastní dům. Snad se dá pochopit, že nestačí sedět na vlastní střeše s hasícím přístrojem a odhánět přelétající jiskry. Lépe se starat, aby v sousedově domě požár vůbec nevznikl.
Můžeme si posteknout, že u muslimů v Evropě se rodí více dětí než u ostatních. Nemusí se to hned nazývat jinou formou „džihádu“. Spíše by nás mělo trápit, jak tyto děti naučit žít společně s ostatními dětmi, aniž by byly příliš sváděny pokušením křečovitě se odlišovat. Bez posílení autority školy, vychovávající žáky k rovnováze práv a povinností, to půjde ovšem těžko. Vtahovat poevropštění muslimů do rámce sociálně-ekonomické tématiky, totiž že jsou nejvíce zranitelní chudobou a nezaměstnaností, svádí dávat starost o kulturní a společenský kapitál muslimů v Evropě na vedlejší kolej zájmu.
