Historická paměť je individuálně i společensky aktuálním tématem. Stačí se podívat čas od času do novin, otevřít si rozhlas nebo televizi. Minulost proniká do našich soukromých domovů a dokáže je převracet na ruby. Jinak ji nesou přímí svědci, jinak generace, která se ptá Proč? Jak to bylo možné?
Kniha německého autora Bernharda Schlinka Předčítač je v Čechách už asi dobře známá. Autor ji vydal pod názvem Der Vorleser v roce 1995 a její český překlad vyšel o pět let později. Do ruky se mi dostala ve francouzské verzi a navíc s doporučením, že přináší nový pohled na otázku historické paměti a zapomínání.
Pro připomenutí nebo pro ty, kteří knihu nečetli, pár vět o jejím ději. Patnáctiletý hoch Michael se náhodně seznamuje s Hannou, o dvacet let starší ženou. Začíná docházet do jejího bytu. Hanna zakrátko zavede do těchto schůzek pravidelný rytmus a rituál o třech dějstvích: Michaelovo hlasité předčítání, sprchování a milování se. Hanna, pronásledována nesdělitelným tajemství, po několika měsících náhle beze stopy zmizí. Michael se ji pokouší najít, ale bezúspěšně. Život běží dál a Michael studuje práva. O několik let později se oba aktéři děje nečekaně setkávají v soudní síni. On jako právní praktikant, ona jako obžalovaná. Je souzena za to, že jako dozorkyně koncentračního tábora poslala během války na smrt desítky žen. Vyjde rovněž najevo Hannina negramotnost, jež vysvětluje, proč si nechávala předčítat. A zároveň, proč se nemohla v mládí uplatnit jinak než jako vězeňská dozorkyně.
Prostřednictvím vztahu Michaela a Hanny se Schlink zamýšlí nad jednou německou generací a literárními prostředky analyzuje historickou paměť, její utváření a peripetie. Nechme stranou nesouhlasné kritiky, stejně jako obdivné odezvy. Pravdu mají asi obě strany. Dobře napsaná kniha, schopná udržet napětí od začátku do konce, s jistou kýčovitou stylizací hrdinky (jako negramotná neměla jiné východisko, než se dát do služeb k esesákům ?!). Přesto je tato knížka nástrojem, pomocí kterého lze pohlédnout jednak v širším zorném poli na osud Němců jisté doby, jednak mikroskopicky do nitra ženy pronásledované životním tajemstvím, jež není schopna sdělit.
Neřekl bych, že by tato kniha byla jakousi skrývanou opožděnou obhajobou nacistických zvěrstev. Na něco takového snad nikdo nemůže i po více jak šedesáti letech ani pomyslet. Je to především román o marnosti snahy zapomenout a zároveň román o věrnosti a zradě. Michael nedokáže Hannu opustit a zavrhnout ani poté, kdy zjistí celou pravdu. Cítím z toho jakési memento, že s historií našich otců a dědů, byť jakkoliv hrůznou a odsouzeníhodnou, je třeba žít a neoddělovat se od ní, nemá-li se opakovat. Myslím na to intenzivně právě dnes, 2.7.2007, kdy uplynulo 65 let od popravy mého strýce na kobyliské střelnici v době heydrichiády. Bylo mu 31 let a tři dny před tím zemřeli na stejném místě jeho dva rodiče. Do historie patří nejen vzpomínka na oběti a jejich vrahy, ale především opakované promýšlení dějinných souvislostí a mechanismů, které mohou lidi přivádět do takto extrémních životních rolí.
Z knihy jsem si odnesl ještě něco. Jednu větu, jež nemá přímý vztah k ději, ale zasluhuje, aby byla zaznamenaná. „Pro otce je představa, že by nebyl schopen pomoci svým dětem, nepřijatelná“. Pokud se v knize dá nalézt alespoň jedna věta, hodná trvalé paměti, není její četba zbytečnou námahou.
