Nepokoje a převraty „arabského jara“ roku 2011 oživily diskusi starého data. Může k Arabům přijít demokracie? Není pochyb o tom, že arabský svět demokracii postrádá. Liga arabských zemí dává světu hned celou třetinu všech autokratických režimů planety. V čem to vězí?
Obvykle se příčina hledá v islámské a arabské kultuře, arabsko-izraelském konfliktu nebo se mluví o prokletí, které přináší ropné bohatství. Americký ekonom Eric Chaney nabízí ve studii s názvem „Demokratická změna v arabském světě. Minulost a přítomnost“ jiné řešení. Soudí, že „arabský demokratický deficit“ má hluboké historické kořeny a že souvisí s muslimským výbojem po smrti proroka islámu Muhammada. Chalífové značné rozšířili muslimské teritorium a jejich armády pronikly během jednoho století na jihu až do Somálska, na západ a sever na Iberský polostrov a do východní Anatolie a na východ až k hranicím Číny.
Islámská kultura bývá často stavěna do role arciviníka nedostatku demokracie u Arabů. Zdůrazňuje se přitom nerovné postavení žen nebo nízké či jednostranné vzdělání. Podle zavedených způsobů měření stupně demokratizace států vykazuje většina muslimských zemí skutečně nižší hodnoty demokratičnosti než zbytek světa. Leč tento paušální rozdíl zavádí. Odlišíme-li muslimské země na ty, které byly arabským výbojem dobyty a ty, které ho byly dobytí ušetřeny, zůstává demokratický deficit jen u první skupiny. Dobyté nearabské země jako třeba Uzbekistán se podobají zemím Arabské ligy, zatímco muslimské země, kterých se arabský výboj nedotkl, jako Albánie a Indonésie, jsou jiné a odlišné.
Překážku arabské demokratizace spatřují odborníci zhusta v arabsko-izraelském konfliktu. Sionismus a Izrael skutečně slouží po desetiletí v arabských zemích jako důvod k omezování svobody. Lze však tvrdit, že se tento jev týká především arabských zemí sousedících s Izraelem. Tato dodatečná brzda vývoje směrem k demokratizaci, vzešlá z moderních dějin, v zásadě nenarušuje hypotézu o arabském výboji jako rozhodujícím historickém zdroji arabské nedemokratičnosti.
Ropné bohatství je skutečně prostředkem, který posiluje antidemokratické režimy. Zisky z prodeje ropy dovolují arabským monarchiím a autokratickým režimu uplácet poddané, kupovat si klid od domácí kritiky a otupovat penězi chuť na režim občanské rovnosti. Avšak i tento jev nečiní dopad efektu starých dějin arabského výboje pochybným. Demokratický deficit panuje v kdysi Araby dobytých územích bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou obdařeny „ropnou manou“.
Arabský výboj v počátcích islámu změnil společnost, neboť určil autokratický vzor na mnoho dalších století. Vladaři, kteří přijali model opírat se o armády, v nichž sloužili islamizovaní cizinci jako otroci. To jim ponechalo volné ruce a nezávislost na civilních institucí, které zakrněly nebo spíše ani nevznikly. Náboženské autority vytvořili ve spolupráci s armádou systém, který soustřeďuje moc do jediného centra. Tam, kde se islám šířil nikoliv mečem, nýbrž jen konverzemi, se moc necentralizuje zcela absolutně a některé civilní instituce přežívají. Odtud onen rozdíl mezi oblastmi dobytími Araby a oblastmi pouze islamizovanými.
V Evropě vznikly podmínky pro jiný model. Vladaři spoléhali na šlechtu a od ní žádali, aby jim dodávala muže do vojska a peníze na vedení válek. To dalo šlechtě páku, pomocí níž mohla krotit absolutismus. Naopak na územích zasažených arabským výbojem postrádá společnost instituce, skrze něž by mohla do vládnutí mluvit. Absence zárodků pro zrod a rozvoj institucí občanské společnosti je cítit dosud. Jen malý příklad, ve státech, které arabský vývoj kdysi zasáhl, jde na krytí vládních výdajů o 7 procentních bodů z HNP více než v ostatních muslimských státech.
Demokracii mohla brzdit i pouštní krajina. K tezi o vlivu arabské výboje by se dala přiřadit teze o vlivu pouštního prostředí na umrtvování demokracie. Přiměřené dešťové srážky jsou zásadní pro zrod a rozvoj usedlého zemědělství, rozvoj měst, obchodu a k utváření státu. Suchá půda podkopává rozvoj moderního státu, což je nutná, i když nikoliv jediná podmínka pro demokracii.
Zřejmě tedy existuje nějakou souvislost mezi pouštní krajinou a výbojem. Arabské armády s bojovníky na velbloudech byly velmi dobře uzpůsobeny k pohybu a bojím na poušti. Ovšem váha faktu dobytí nějakého území je větší než skutečnost, zda prší či nikoliv. Statisticky se nedá prokázat, že by existovala nějaká vazba mezi pouští a despocií někde jinde, než právě na územích zasažených kdysi arabským výbojem. Mongolsko je srážkově podobné pouštím na Blízkém a Středním východě, ale autokracie tam na rozdíl kupříkladu od Íránu chybí.
Takové úvahy mají jistě něco do sebe a v mnohém jsou správné. Leč dějiny nejsou sledem událostí, které se řídí nějakým předem daným osudem. Arabský svět není odsouzen zůstat v zajetí své autokratické minulosti. V úrovni vzdělání dohánějí arabské země ostatní oblasti muslimského světa, kterých se kdysi arabské dobývání nedotklo. Vzdělání a rozšiřování obzorů vyvolává nespokojenost s omezenými hospodářskými možnostmi a zvyšuje tlak na změnu politiky. Nedostatek a slabost občanských institucí bude ovšem velkou překážkou v postupu demokracie. Červánky změn jsou nadějné, ale nejprve se musí vykořenit nezdravá minulost.
