Nedělat si starost aneb poprázdninová lekce z filosofie

V současné mluvené francouzštině se uhnízdilo svérázné slovní spojení. Pas de souci (čti pa´d susi). Bráno doslova to znamená (nedělej si) „žádnou starost“. Striktně vzato, smysl tomuto výroku chybí. Leč co naplat, novotvar už docela vytlačil dosud běžné a logické „pas de problème“, tedy „je to (bude to) jednoduché“. Na první pohled jazyková maličkost. Ve svých důsledcích však nikoliv zanedbatelná.  

     „Žádnou starost“ si nemáte dělat, když něco žádáte v bance, obchodě, od údržbáře a také mezi přáteli. Všichni vás takto ochotně ubezpečí, že máte zůstat v klidu. Zpravidla to končí tak, že objednávky musíte urgovat, opravy si dodělat vlastnoručně a přátelé vás vzdor předchozím jasným domluvám nakonec nenajdou bez nažhavených mobilních telefonů. Nebude sice „žádná starost“, ale vzato prakticky, jak pro koho. To „nedělej si starost“ nebo dnes hojně v hovorové češtině užívané „neřeš to“, vypovídají o nás. Rádi slyšíme a rádi druhé utvrzujeme, že se dá žít „bezstarostně“ (po česku dnes řečeno, „pohodově“). Jen chtít.

     Konec prázdnin je na pěstování takových iluzí méně příznivým obdobím než doba letního volna. Na dovolené se „zastavujeme“ a starosti házíme z hlavu. Když se vrátíme, kolotoč aktivit a povinností se znovu roztočí. Nic nestojí v našem nitru v takové opozici jako právě tato dvě období: jedno zasvěcené volnému času a nečinnosti, druhé naplněné řetězem závazků. Zkusme se zamyslet nad tím, zda mezi těmito dvěma stavy je skutečně nějaký rozdíl? A co to vlastně znamená nedělat si a dělat si starost?

    V běžném slova smyslu je starost duševním stresem vyvolaným nutností překonat a zvládnout nějakou obtíž či překážku. Starost v nás vyvolává nějaký problém, který máme „řešit“, naši blízcí, naše děti, nemocné nebo s potížemi ve škole. Starost je svázána s „řešením“: nitro je pohlceno věcí, která si žádá volbu východiska. 

     Německý filosof Martin Heidegger označil starost jako stav „sebepromítání (sebevrhání)“ do jiné věci. Naše nitro nemá za takového stavu klid (současnou českou mluvou řečeno, „není v pohodě“), nýbrž je „znepokojeno“ (nepřirozeně, až chorobně zaníceno): jsme mimo sebe a zároveň zasaženi nevyřešenou věcí, nevyřešeným problémem.

     Ale pojďme v našem tázaní dále. Je ono starostí vyvolávané niterné vzrušení něčím podružným, okrajovým, něčím, co se dá obejít či od sebe odehnat? Představme si, že bychom měli prázdniny stále. Přestalo by se pak naše nitro „znepokojovat“ nebo by se rozplynulo ve svém okolí? Lidské znepokojení je více či méně bolestné, ale ať děláme, co děláme, nikdy nás neopouští. Ať už jsme zaměstnáni péčí o druhé nebo „obrábíme“ okolní předmětný svět, ve všech případech jsme „u něčeho jiného než u sebe samých“.  

     A právě tento postřeh dovolil Heideggerovi tvrdit, že starost není přechodným psychickým stavem. Jedná se naopak o trvalou a základní strukturu lidské existence. Drama takto pojaté starosti pak spočívá v tom, že si ji jako základ naší existence neuvědomujeme, ba dokonce, že si s námi hraje na schovávanou. Tisíce rozličných praktických starostí nám podstatný existenční ráz starosti, nebo jinak řečeno „starost jako úzkost“, zakrývají. Přesvědčují nás dnes a denně, že „nedělat si starost“ je cestou k nám samým, byť je tomu po pravdě vzato naopak. Čas návratu z prázdnin je možná vhodným okamžikem k myšlenkové katarzi. Tolik opěvované stavy jako „totální pohoda“ a „absolutní relax“, které nám jako vzor před každým létem staví před nos celebrity nejrůznějšího kalibru, nejsou než lacinými  iluzemi a propagací marnosti, jak utíkat před naší lidskou podstatou. A je-li řeč zrcadlem nejen stavu našich niter, nýbrž i stavu společnosti, v níž žijeme, měl by nás rozmach toho francouzského „pas de souci“, stejně jako českého „neřeš to“, začít znepokojovat.