Nechte nás žít po našem

Muslimský intelektuál Tárik Ramadán, hlasatel multikulturalismu po islámsku, dostal po Švýcarsku, Spojených státech (kde mu bylo nakonec odmítnuto pracovní povolení) a Anglii (Oxfordská universita) novou nabídku učit na západní universitě. Tentokrát přišla z Nizozemska. Proslavená universita v Leidenu mu hodlá svěřit profesorské křeslo na katedře islámských studií. Navíc má být toto jmenování doprovázeno štědrou subvenci ománského sultána.

Tárik Saíd Ramadán, narozený ve švýcarském exilu v roce 1962 a absolvent ženevské university (filosofie, francouzská literaturu, arabistika a islamologie), sleduje příklad svého dědy a vzoru Hasana al-Banná, zakladatele fundamentalistického Muslimského bratrstva. Nikdy neodmítá místo, odkud může „evangelizovat“ a šířit svou politickou představu zděděnou po předcích. Muslimské bratrstvo, základna zprvu egyptského islamismu, založená v roce 1928, se stává na konci druhé poloviny 20. století jedním z nosných pilířů radikálního politického islámu. Slogany „muslimských bratrů“ hlásají: „Islám je náboženství a politika, korán a meč, víra a velení, vlast a občanství. Alláh je náš cíl, Prorok náš vzor, Korán naše právo, džihád naše cesta, mučednictví naše touha“.

Nevím, co by tomu řekli Rembrandt a Descartes, jejichž jména jsou spojena s nejstarší a nejprestižnější universitou v Nizozemsku. Otevřenost vůči Ramadánovi je možná sympatickým gestem tolerance vysokého učení vůči propagátorovi jedné vize „evropského islámu“. Možná jde jen o pouhý kompromis, bez něhož by katedra islámských studií leidenské university nedostala darem 2,5 milionů eur  (asi 67,5 milionů Kč) od sultána Ománu, jak se nyní stalo.

Omán, bašta umírněné tradicionalistické islámské sekty ibádíja, je především monarchií, kde je islám státním náboženstvím a šaría, boží zákon islámu, zůstává jediným zdrojem místního práva. Vládce Ománu Kabús ben Saíd sice není nejhorším z diktátorů, ale není také modelem demokrata. Na trůn se dostal tak, že před 37 lety svrhl svého otce. Zastává funkci šéfa státu, premiéra, ministra zahraničí, obrany a financí. Zvolená forma podpory islámských studií v Evropě ze strany muslimských teokracií není ničím novým. V 80. letech podporovala Saúdská Arábie šíření islámského fundamentalismu v Evropě tím, že financovala Islámská centra vedená Saídem Ramadánem, otcem a dalším modelem pro Tárika Ramadána.„Je podivné, že taková universita, jakou je ta leidenská, pověstná svou svobodomyslností a kvalitou vzdělávání, se nechává kompromitovat Ománským sultanátem a Tárikem Ramadánem“, rozhořčuje se libanonský historik Habíb Tawa, profesor ze Sorbonny. „Je třeba připomenout, že v Leidenu vychází po dlouhá léta věhlasná a vědecky kritická Encyklopedie islámu a mezi profesory této university patřil orientalista Christiaan Snouck Hurgronje (1857-1936), průkopník moderního vědeckého poznávání islámu“.

Jmenování Tárika Ramadána, jenž má švýcarské občanství, na katedru islámských studií neprošlo v Nizozemsku bez veřejné pozornosti. Není divu. Ve vědomí je dosud aféra s vypuzením Aján Hirsí Alíové. Bojovnice proti brutálním středověkým zvyklostem praktikovaným dosud mezi některými muslimy a vášnivá zastánkyně sekularizace veřejného života a náboženské neutrality moderního státu, krátce rovněž poslankyně, byla zbavena občanství z důvodu klamání úřadů o svém původu. Zastánkyně modernizace a sekularizace islámu je vypuzena a naopak se otevírá náruč hlasateli „evropského islámu“ ve fundamentalistickém balení. 

Atmosféra v zemi je navíc stále pod vlivem dojmů vyvolaných vraždou filmaře Theo van Gogha. V listopadu 2004 ji spáchal fanatický islamista jako odplatu za „zneuctění islámu“ filmem Porobení o zacházení tradicionalistického islámu s ženami. V nizozemském parlamentu se ozývají hlasy označující Ománský sultanát za „islamofašistickou diktaturu“. Také se tam tvrdí, že Tárik Ramadán může být „hrozbou pro národní bezpečnost“. Malá země, známá vždy svou svobodomyslností, otevřeností a tolerancí se před několika lety prudce otočila a její občané jsou dnes velice nedůvěřiví vůči muslimů. Žije jich tam asi milion, převážně Maročanů a Turků.

Nizozemský ministr školství a kultury Ronald Plasterk zatím odmítá s odkazem na respektování nezávislosti universit podepsat jmenování Tárika Ramadána do funkce vedoucího katedry v Leidenu. Universita se brání tím, že dotyčný byl vybrán ze 40 uchazečů a že předtím vedl seminář na téma Identita a občanství na Erasmově universitě v Rotterdamu.

„Tárik Ramadán je ideologicko-politickou ikonou, ale není to žádný vědec a ještě méně myslitel. Nechápu, jak si ho mohla leidenská universita vybrat“, pohoršuje se Ahmed Benani, antropolog náboženství z Lausanne, jenž zná Ramadána z dob jeho působení ve Švýcarsku. Podle jeho názoru zastával Ramadán vždy dvojznačný vztah k terorismu, sám se prý pokládá za „salafistu“ (zastánce návrat k předkům jako vzorům) a v žádném případě nepředstavuje nějakého modernizátora islámu.

Ramadán zatím mlčí. Jak znám jeho prohlášení, je schopen říci cokoliv, co se zrovna hodí. Jeho výroky bývají zpravidla rozporné. Na jedné straně říká na adresu muslimských věřících: „Musíme pro vlastní dobro praktikovat sebekritiku, nikoliv kritizovat islám, ale kritizovat naše chování”. Na straně druhé povzbuzuje muslimy, aby žili v Evropě podle vlastních norem. Od okolní společnosti pak žádá, aby v duchu tolerance tuto volbu respektovala. Zkráceně, nechte nás žít po našem a my s vámi budeme žít v míru. Ať tak či onak, pokud se profesor nechává platit ománským sultánem, bude těžko propagovat osvícený islám.