Migranti z muslimských zemí nepřicházeli původně do Francii, aby tam mohli žít nábožensky. Přicházeli za prací a mnozí z nich právě proto, aby se od zotročujícího islámu osvobodili. Pokud hledali prostor k praktikování víry, nevolili správně.
Historicky byla Francie výrazně katolická a její katolicismus se těsně spojil s feudálním absolutismem. Proto si tamní liberalismus, osvobozující člověka z pout nevolnictví, vypěstoval silně protináboženský akcent. Dodnes z toho zustávají stopy v důrazném laicismu, což znamená neutrálnost k víře, je-li praktikovaná v soukromí, a naopak vyhánění náboženství z veřejného a politického života. V tom je rozdíl od anglosaského světa, jehož liberalismus nebyl nijak ostře antiklerikální. Na Britských ostrovech a ve Spojených státech proto ani dnes se v náboženskosti a občanskosti nespatřují dva postoje, které by spolu nemusely ladit.
Návraty k náboženství, k víře v Boha, pozorované od poslední třetiny minulého století, mají řadu příčin a následků. Určitě souvisejí z rozvojem globalizace, s otevíráním světa, s rozvojem dopravy a komunikačně informačních prostředků. Najdou se i příčiny psychologické. Pocity odcizení v novém a rychle se proměňujícím prostředí, hledání jistot, jejichž tradiční podoby modernita potlačuje, sílící naléhavost identity, nárůst volného času. Najdou se i důvody sociologické. Mění se ráz rodiny i společnosti. Slábnou a mizí opory někdejších autorit a relativizují se hodnoty, které dosud stabilizovaly společenské vztahy. Svou úlohu hrají i sociálně ekonomické poměry, v nichž jako náplast na selhávání moderního státu může sloužit náboženská charita.
Reakcí na vývojové krize jsou mimo jiné útěky nazpět. „Napravit svět“ však mohou jen iluzorně, protože možnosti a prostředky lidí a společností současnosti jsou nesrovnatelné s tím, čím se disponovalo v minulosti. Na milost přicházejí tradice, leč většinou nikoliv více než coby převlek, byť oblékaný se vší vážností, tradice prožívané i upřímně a přesvědčivě a nezřídka podávané v jakémsi esteticko-nostalgickém tvaru, jenž hoví potřebě člověka současnosti.
Revivalistické pokušení sílí v různé míře celé poslední třicetiletí po celém světě. Zvláště markantní je pak mezi muslimy. Jejich móda návratu k víře, nebo k jejímu zviditelnění, neunikla pozornosti některých katolíků. Rádi by se stali svědky něčeho podobného ve vlastní církvi. Leč smutně zjišťují, že potřeby a zájmy moderních lidí zejména na Západě orientují mnohé sice k náboženskosti, leč za duchovním naladěním pro víru v božskost se nachází často jen obecná názorová tolerance a obdiv k duchovnímu exotismu. Individualismus pozměnil moderního člověka již do té míry, že není připraven a ani ochoten příjmout víru v jejím celku, to je nejen s jejími sympatickými rysy, ale občas i nepohodlnými pravidly a povinnostmi, a měřítkem toho, co si chce dnešní člověk z náboženství vzít, jsou povětšinou především ty jeho laskavé a milé stránky.
Modernost a individuálnost moderního člověka tak vlastně brání návratu náboženskosti v její upjaté přísnosti, pokrytecké formálnosti a násilnictví při šíření víry. Ačkoliv takovým integristickým a fundamentalistickým excesům není ušetřena žádná náboženská víra, nejkřiklavěji se nyní projevují v současném islámu. Jistě v tom sehrávají roli doktrinální ponaučení doslovně vyčtená z koránu, stejně jako zafixované kulturní zvyklosti kupříkladu misogynie čili chorobný mužský odpor k ženám či striktní separování se od jiných vyznání.
Leč modernita a individualizace lidské existence se dá sice náboženstvím brzdit, nikoliv však zastavit. Překvapení a ukvapení, jichž jsme v posledních letech svědky v arabském světě, lze vysvětlit právě tímto svárem modernity, jdoucí ruku v ruce s požadavkem demokratizace či demokraticko-občanského soužití, s nemoderně laděnou náboženskostí.
Salafisté, fundamentalisté, integristé a džihádisté, to vše jsou zastánci krocení modernity a individualismu, přesvědčení, že integritu islámu a hlavně svůj vlastní vliv v něm lze zachránit petrifikací, zmrazením, neměnností víry a muslimů. Všechny tyto směry soudobého islámu využívají toho, že muslimové stejně jako všichni ostatní věřící v jediného Boha sice postupně ztrácejí víru nábožensky, leč zůstávají věřícími kulturně.
Skrze pozůstatky náboženství přežívající v kulturních tradicích lze vhodnou agitací oživovat umírající náboženské přesvědčení. Reislamizace jednotlivců i společnosti sledovaná v posledních desetiletích je příkladem aktivní revitalizace náboženské víry, do níž fundamentalistické a integristické směry vkládají konfrontační propagandu a bitevní strategii. Obecně platný proces odnáboženšťování či sekularizace moderní společnosti spojují v případě islámu se světovými politickými a hospodářskými jevy a vykládají ho jako výsledek všepronikající agrese Západu vůči islámu.
K tomu se přidávají stesky nad zhusta prekérním sociálně ekonomickým postavení muslimských přistěhovalců v západních zemích. Následně se oživuje téma identity, do popředí se staví potřeba kulturně komunitního odlišení a akcentování rozdílností na úkor společného v národním celku a v lidské pospolitosti vůbec. Jde přitom o to přesvědčit jak muslimy samotné, tak jejich okolí, že mají od Boha dané právo žít odlišně a že jejich komunita je za tento oprávněný nárok nespravedlivě vystavována útlaku, příkoří a zesměšňování. Podle této logiky jsou muslimové povinni se bránit, třeba i za cenu sebeoběti, rozhodným obratem k víře, náboženským povinnostem a tradicím, případně ozbrojeným džihádem.
Otázka náboženskosti v modernitě tak nabízí dvě zamyšlení s otázkami. Zaprvé, zda návrat k Bohu by měl znamenat obnovu místa náboženství ve společnosti ve smyslu odepsání něčeho, co se tak zvaně nepovedlo a co se připíše na učet ateismu a materialismu, a navázání na to, co lidstvo dosud ve jménu víry dokázalo i spáchalo. Anebo zda to má znamenat fundamentalisticky se vrátit ke kořenům, tedy na samotný začátek a tímto postojem obrazně zrušit vše, co v dosavadní konání lidstva bylo nenáboženské, ať se tomu říká materialismus, osvícenství, sekularismus, liberalismus nebo vědecký pokrok. Mám obavy, že to vychází nastejno, jen to první řešení vypadá sympatičtěji.
Zadruhé, je příčinou toho, že z muslimů přicházejících do Evropy hlavně za prací a myšlenkovou svobodou se stávají horliví věřící, ba nepřátele občanské modernity, síla islámské náboženskosti anebo slabost náboženskosti evropské? Moje odpověď zní: příčinou je nedůvěra v modernitu, nedůvěra ve vlastní lidské a rozumové síly, která ponechává náboženství a rádoby náboženským alternativám ve veřejných a celospolečenských diskusích příliš prostoru na úkor střízlivě racionálních přístupů. Moderní demokracie je produktem sekularizace a je tudíž na náboženstvích a tedy i na islámu, aby se demokracii přizpůsobily, nikoliv naopak. Náboženskost a modernita se nevylučují, leč náboženství samo by si v moderní demokracii nemělo nárokovat více než jen poradní hlas.
