Na okraj kulatého výročí

Před 90 lety využili bolševici anarchie v Rusku a provedli svou revoluci. Vracet se k této události má smysl nejen kvůli historii. Lze se z ní učit o motivech lidských činů, o iluzích humanismus a o přednostech a zrádnosti politické intuice a realismu.    

     Říjnová revoluce byla díle spíše unavených vojáků než přesvědčených socialistů, soudí v jednom ze svých fejetonů Ferdinand Peroutka. A pak dodává, že Lenin měl výbornou intuici na reality lidské nenávisti a zášti, na člověčí strach a chtivost. Ruští vojáci znavení válčením na frontách první světové války chtěli domů. Stačilo jim dát správný impuls. A něco takového Lenin dovedl. Ukázal proletářům krásné byty buržoazie, slastný život v panském sídle, chuť moci a rozkoš, jež plyne z toho, když se zablácené boty položí na pečlivě vyleštěný mahagonový stolek. Vůdce revoluce dal nespokojeným cíle jasné a smyslové. Jeho „Učit se, učit se, učit se“ přichází později. Před devadesáti lety bylo naopak heslem: „Vyžij se!“ Ještě v roce 1918 píše Maxim Gorkij na adresu vítězné revoluce: „Je to jen vítězství zvířecího mravu, provalení asiatštiny, jež v nás hnije“.

     Gorkij rok po revoluci tvrdil, že ruští socialisté neznali „ruský materiál“. Ale Lenin ho zřejmě znal a chápal. Věděl, že by s Marxem v Rusku nepochodil a nechtěl čekat, až ruský národ pochopí marxismus. Bylo mu jasné, že by musel čekat hodně dlouho. Měl ovšem bystrost, která mu našeptávala, že britská říše v Asii má stále větší potíže související s rasovými problémy. Nu, proč tedy Britům pořádně nezatopit na Východě? „Rusko, Indie a Čína tvoří obrovskou většinu“, napsal a tvrdil, že po Rusku „bude povstáním Indie a Číny vítězství socialismu definitivně zajištěno“. Marx si představoval, že socialismus přivede na svět elita německých proletářů, dědiců Hegelovy filosofie. Lenin chtěl tuto úlohu svěřit lidem s turbany a s copánky. V tomto ohledu si nepočínal jako umanutý filosof, nýbrž jako prakticky uvažující voják. Hledal spojence.

     Nejen intuice, ale také lhostejnost k morálce, slavily úspěch v říjnové revoluci. Morálku považovali bolševici za jednu z nástrah kapitalismu. Jistě lze věřit tomu, že Lenin byl osobně nezištným člověkem. Svým bližním však sloužil po svém. Kupříkladu nechával bez milosti popravovat každého, kdo byl označen za „nepřítele revoluce“. Racionalistické založení mu dovolilo rozlišovat lidstvo a lidi.  Lidstvo uctíval a snad dokonce miloval, ale k jedincům byl krutý. V nenávisti k buržoazii nacházel ospravedlnění. Dokud ho neopouštěla, věřil, že ho morálka neopouští. Když Hannah Arendtová analyzovala postoje tvůrců totalitních hnutí, došla k závěru, že „se cítí o to více osvobozeni od tradičních morálních zábran, jsou-li přesvědčení, že vycházejí ze samotných zdrojů autority“. Lenin byl zřejmě přesvědčen, že uskutečňuje zákon dějin. A to bylo silnější diktum než jakékoliv mravní desatero.

     Říjnová revoluce byla dílem ruských vášnivců, leč chladných a racionálně uvažujících. Sedí na ně úvaha rozumáře Ivana Karamazova, postavy z románu Dostojevského: „Zejména bližní nelze podle mne milovat, leda vzdálené. Abychom dokázali miloval člověka, musí se skrýt, neboť jakmile ukáže svou tvář, tatam je láska. Miloval člověka abstraktně, to lze a nadto zdaleka, ale zblízka téměř nikdy“. Vášnivost, amorálnost, chladná vypočítavost. Určitě. Taková byla osobnostní výzbroj a založení autorů bolševického převratu. Přesto zůstává jedno ale. Kdyby bolševici dokázali jen opakovat revoluční fráze a chyběla jim schopnost se realisticky orientovat, jejich říše by brzo padla. Jak víme, nestalo se tak. Vládnout jen na bodácích a terorem se nedá dlouho. Lenin to pochopil. Realistickým instinktem či jakýmsi dědictvím nesložitého selského rozumu. Obrat k „nové ekonomické politice“ počátkem 20.let vyšel z jeho iniciativy a výrok „podstata je v tom, co nám na jaře řekne vesnice“, znamenala historický mezník. Jako kdyby se tu zdaleka, nenápadně a asi i nechtěně probouzel tržní komunismus, jehož plnou sílu dnes ukazuje Čína.