Muslimská zbožnost píše příběhy o lásce

Islámská Love Story je na světě. Dojímá a uvádí v nadšení davy v nejlidnatější islámské zemi světa v Indonésii. Příběh lásky na pozadí hluboké muslimské zbožnosti se shodou okolností stává jakousi antitezí polemického dokumentu Nizozemce Geerta Wilderse o temných stránkách koránu. V náboženskému filmu, jenž trhá rekordy návštěvnosti v kinech jihovýchodní Asie, se hledá první vlašťovka probuzení naděje na změnu silně negativního názoru na islám, jenž se šíří od tragédie z 11.září 2001.  

Film s názvem „Milostné verše“ (Ayat-Ayat Cinta)  byl natočen podle bestselleru indonéského spisovatele Habíburrahmána aš-Šírázího (Habiburrahman El-Shirazy). Stejnojmenná kniha vyšla poprvé v roce 2003 a dnes se prodává už její 30. vydání. Autor je údajně velice nábožensky založeným tradicionalistou. „Nikdy nepodá ruku ženě“, tvrdí o něm majitel firmy MD Picture v Djakartě, kterému autor prodal právo na zfilmování svého románu.

Děj Love Story po islámsku se odehrává v Egyptě. Hlavním hrdinou je pohledný, zbožný a sympatický Fahrí, indonéský mladík studující v Káhiře. Jsou do něho zamilovány čtyři dívky, mimo jiné Marie, koptská křesťanka. Fahrí dá ovšem přednost Ajše, Turkyni z Německa, cudně zahalené muslimce, za níž mluví její výrazně jiskřivé oči. Fahrí se ožení s Ajšou. Marie je nešťastná. Zcela náhodně se Fahrí a Marie dostávají do situace, jež vyvolá zápletku. Spontánně poskytnou pomoc jedné Egypťance, kterou manžel fyzicky napadl. Dotyčného taková intervence rozzuří a přinutí manželku obvinit Fahrího ze znásilnění. Pak se pokusí zlikvidovat jedinou osobu, která může obvinění vyvrátit. Způsobí nehodu, při níž je Marie vážně zraněna a zůstává v bezvědomí. Fahrí je uvězněn a odsouzen k smrti.

Fahrího může zachránit jen Marie. Ajša to ví, ale je třeba přivést zraněnou k vědomí. Přesvědčí Fahrího, aby si vzal Marii za svou druhou manželku. Vězeň dostává povolení navštívit Marii v nemocnici, aby jí nabídl sňatek. Zraněná odsouzence na smrt uslyší, probere se jakoby zázrakem z bezvědomí a přestupuje na islám. Vypadá na to happy end, ale něco tam zaskřípe. Marie potvrdí u soudu, že odsouzený je nevinen. Fahrí opouští vězení a vrací se do života. Čeká ho však život se dvěma ženami. Osvobozen k nesvobodě? Odpovědět si musí divák sám.

Karan Mahtani, producent filmu, uvedl v tisku, že scénář vychází věrně z Šírázího knihy. Pouze na konci se objevují navíc scény z manželského života mladé polygamní domácnosti. „Chtěli jsme diváky trochu pobavit“, prohlásil.

Zda se diváci skutečně baví, není jasné. Film se však líbí a také indonéská kritika ho přijala s uspokojením. Spatřuje v něm ilustraci otevřeného a laskavého islámu v době, kdy se Djakarta rozhodla zakázat šíření Wildersovy Fitny a blokuje internetové stránky jako YouTube, kde se dá tento krátký dokument shlédnout. „Milostné verše“ jsou tak jakousi anti-Fitnou. A snad i „lékem na negativní obraz muslima po 11. září“, tvrdí v listu Le Monde novinářka Sylvie Kaufmannová.

Jedna scéna z filmu, odehrávající se v káhirském metru, je výmluvná. Hrdina Fahrí se staví na obranu dvou Američanů, které napadá a obviňuje z bezvěrectví jeden místní fundamentalista. Tradičně je islám v jihovýchodní Asii otevřenější a vstřícnější než islám arabského Blízkého a Středního východu. Indonésané jsou hrdi na to, že tento rys jejich islámu začíná nacházet odezvu i v domácí kinematografii. Dosud sázely indonéské filmy na horory. „Naše publikum má strašidelné filmy rádo, neboť na strašidla věří“, prohlašují místní znalci. Od ďábelského se nyní indonéská veřejnost obrací k Alláhovi. „Je to vděčnější než strašidelné filmy“, soudí producent Mahtani, sám vyznáním hinduista. S finančním profitem z „Milostných veršů“ může být vskutku spojen.

Někteří muslimové reformního ražení, intelektuálové a feministky jsou spojeni méně, pokud vůbec. Způsob, jakým film zobrazil ženu, jim nepřipadá nijak zábavný. Ještě více je pak dráždí romantizované scény z polygamního manželství. Mnohoženství má v Indonésii hodně protivníků a řada zdejších žen rozhodně odmítá tuto přežilou zvyklost a projev islámského konservativismus.

Režisér Milostných veršů Hanung Bramantyo připravuje další dva filmy obdobného ražení. Kuje železo, dokud je žhavé a chytá vítr čerstvě vanoucí indonéskou společností. Zájem veřejnosti o melodramatičnost a romantismus lidských vztahů s islámským nátěrem souvisí s tím, co profesor Noorhaidi Hasan z islámské university Yogyakarta na Javě označuje jako „narůstající zbožnost“.

Žízeň po „muslimské zbožnosti“ je závažným jevem současnosti. V jihovýchodní Asii se naštěstí nespojuje v široké míře s bojovností a nesnášenlivostí. Na rozdíl od středovýchodního fundamentalismu. Zbožnost přitahuje střední vrstvy. Dostává podobu masových návštěv kázání imámů v prostředí luxusních hotelů. Roste obliba a sledovanost televizních debat o islámu. Na odbyt jdou příručky věnované každodenní praxi správného muslima. A samozřejmě také milostné příběhy zbožných muslimů. Islám růžové vody. Zvrátí vlnu islamismu rudého krví?