Multikulturalistická iluze patřila kdysi k projevům nizozemské tolerance. Vpád radikálního islamismu počátkem nového tisíciletí prudce mění zavedené zvyky. Zvedá se vlna nakažlivého populismu a už samo slovo islám stačí probudit hněv a zášť. Oživlá „nizozemskost“ prudce problematizuje soužití domácích s muslimskými přistěhovalci. Po vypuzení Aján Hirsí Alíové přebírá štafetu kritických muslimek Naema Tahirová. V době sporu o film poslance Geerta Wilderse, který zatím nikdo neviděl, ale všichni se ho bojí, neboť se ví, že populistický politik přirovnává korán k Hitlerovu Mein Kampfu, nabízí nizozemská „muslimka bez závoje“ jiný druh kritiky islámu.
Naema Tahirová vnáší do diskusí něco, co v nich chybí. Kus osobitého humoru a kus lidské citlivosti. V posledním ze svých románů s názvem „Dnes sama“ vypráví příběh třináctileté dívenky Diny Mohadžarové. Žije v Londýně, kde se narodila pákistánským přistěhovalcům. Její matka Rutti je podnikavá a své naděje upíná k budoucnosti. Otec Humajún žije naopak minulostí. Často sní o návratu domů. Dina se snaží vší silou zakotvit v zemi, kterou si sama nevybrala, a váže se jen na přítomnost.
Dívek jako Dina žije dnes v Evropě na tisíce. A těžce a úporně hledají svoji vlastní cestu mezi tradicí a moderností. Mezi náboženstvím a morálním relativismem. Mezi rasismem jedněch a rasismem druhých. Nevybrali si místo, kde žijí, a často jim není jasné, proč jejich rodiče vlastně utekli z domova.
Do příběhu hrdinky románu se promítá něco ze života autorky. Narodila se před 38 lety ve Velké Británii a v 9 letech přišla do Nizozemska. Nikdy nepochopila, co tam jejího otce táhlo. Stejně tak nikdy nepochopila, proč se jednoho dne otec vrátil s celou rodinou zpět do Pákistánu. Prý aby své blízké uchránil před společností, o níž začal soudit, že je nemorální. Naema měla tehdy 14 let. Sice mladá, ale zároveň dost stará na to, aby se otec postaral o její budoucí sňatek. Musela zapomenout na své oblíbené zpěváky a chodila do madrasy. Tam ji učili, že hudba, počítače a mládenci jen neblaze narušují upřímný vztah k Alláhovi.
O dva roky později je dívka přinucena k novému přesazení. Otcova nemoc má za následek, že rodina se vrací zpět do Nizozemska. A Naema pod závojem si musí zvykat na nové pohledy ze strany Nizozemců. Je pro ně, jak jinak než „pákistánskou muslimkou“, nebo, jak si sama říká, „nějakou pobožnou“. Zavírá se do své víry a žije oddělené od světa. Přesto udělá maturitu a přichází na universitu v Leidenu studovat práva. Tam jí „probouzí“ žertování její spolužákyně. Utahuje si z devótní poslušnosti pětkrát denně se modlit. A Naema začíná chápat, že náboženství kolem ní postavilo hráze, dělící ji od okolního světa. Odcizuje ji světu, přátelům, uvězňuje ji. Takové víře nakonec řekne ne a závoj poslušnosti odloží.
Universita jí otevírá svět literatury. Hodně čte a plní si poznámkami sešity. Dnes sama píše, publikuje a vydává knihy. Je přesvědčena, že „muslimský svět potřebuje nějakého Woody Allena“ a snad by ho ráda následovala. Přinejmenším by chtěla přispět k tomu, aby se muslimové zbavili své křečovitosti. „Měli by přestat soudit, zda to či ono je dobré nebo špatné, a snažit se raději hledat a vidět to, co je krásné“, píše Tahirová.
V příběhu Diny, hrdinky svého posledního románu, ukazuje autorka život těch mladých dívek, jež jsou „příliš pákistánské ve škole a příliš nizozemské doma“. Plaché, protože to se od nich žádá v rodině, a zároveň podezřelé v očích ostatních. Neboť v Nizozemí „být plachý vyvolává podezření, že něco skrýváte“. Nizozemská a vlámská kritika přijala nový román Naemy Tahirové s velkou pozorností. Nebylo by divu, kdyby zařadil autorku mezi objevy roku.
