Nechat přistěhovalce do Evropy žít s jejich původním civilizačně-kulturním zázemím nebo naopak záměrně oslabovat závislost imigrantů na zvyklostech, jež si s sebou do hostitelských zemí přivážejí? Dvě krajní meze, určující prostor, v nichž se utváří evropská přistěhovalecká politika. Zjednodušeně řečeno, jedná se o spor svobody a regulace.
Na jedné straně stojí názor, že otevřená společnost, demokracie jako její politický nástroj a právní stát nabízejí společně dostatečně silný samočisticí mechanismus, abychom se nemuseli tradic importovaných do Evropy imigranty obávat. Na opačné straně pak přesvědčení, že sázka na příliš volnou hru nese riziko změny Evropy v něco jiného, než čím byla a je doposud. Pokud se nic neuskuteční bez lidí a nic také nepřetrvá bez institucí, je třeba myslet na to, s jakými lidmi lze do budoucna počítat. Budeme schopni se vůbec navzájem dorozumět?
Film Mezi zdmi je příběhem ze současné francouzské základní školy. Získal na posledním festivalu v Cannes Zlatou palmu a dnes probouzí vášnivé polemiky. Život je jinde, zlobí se učitelé. Příliš optimistické, příliš zjednodušující, příliš nespravedlivé vůči škole. Nepochopení nebo žárlivost? Autorem scénáře je učitel, který školu opustil.
Umělecké dílo nemůže být ani návodem, co dělat, ani sociologickou studií. Nastavuje zrcadlo a ukazuje společnost a lidské chování z jiné perspektivy, než jakou by musel zaujmout pozorovatel s úkolem navrhnout řešení pro praktický život. Umění nic neřeší, nedává návody, nedoporučuje. Zachycuje svět a lidi v něm způsobem, který vyvolává emoce. Ty buď zjemňují divákovo cítění, prožívání, kultivují ho, nebo podněcují pobouření, burcují touhy po spravedlnosti. Podstatné je pak poselství díla. V daném případě by se snad dalo vyjádřit asi takto: na některých francouzských školách je situace děsivá, ale propadat totální depresi není namístě. Anebo, situace je zoufalá, ale nic jiného než trpělivé úsilí s nejistým koncem se nenabízí.
O co ve filmu jde? Vypráví se o jednom školním roce třídy dětí mezi 14 a 15 lety a o nedorozumění způsobeném povrchní znalostí jazyka. Žáci jsou v drtivé většině z přistěhovaleckých rodin. Afričané, Arabové, Asijci. Učitel francouzštiny dělá seč může, aby žáky zaujal a motivoval k práci. Je to nerovný zápas. Ve třídě panuje nekázeň. S výjimkou snaživých Asijců mají ostatní k povinnostem laxní poměr, provokují a předvádějí se.
Po zkušenosti s četbou literárního autoportrétu z pera jejich věkové vrstevnice mají žáci napsat něco sami o sobě. Výsledek je mizerný. Nikdo zřejmě nepochopil, co se po něm žádá. Absence sebemenších vlastních čtenářských zážitků bije do očí. Holé věty. Mám rád, nemám rád. Sulajmán z Mali nenapíše nic. Psát asi ještě neumí. A chuť to napravit nemá. Ovládá ovšem mobilní telefon s fotoaparátem. Oč méně zná, o to více je agresivní. Při třídní schůzce se ukáže, že jeho matka se francouzsky nenaučila. S dětmi mluví nějakým africkým jazykem.
Na poradu učitelů před závěrečným známkování se posílají zástupci žáků. Třídu zastupují dvě pubertální dívčiny. Neumějí se chovat. Jedna se obleče dost provokativně. Chichotání a výbuchy smíchu, skákáním do řeči, žvýkání. To jsou jen maličkosti vedle toho, co bude následovat. Děvčata samozřejmě nenapadne nic lepšího než vybreptat veřejně, co negativního se řeklo o kontroverzních spolužácích. Patrně nepochopila, že jejich poslání bylo jiné.
A co vlastně děvčata pochopila, je otázkou. Ve vypjaté chvíli jim učitel řekne: „Chovali jste se tam jako děvky!“ Ta výřečnější holka protestuje: „Řekl jste, že jsem děvka!“ Učitel je ztracen. Zapomněl, že tyto děti dokážou chápat jen konkrétní slova a prosté jasné věty. Něco jako složitější souvětí, nebo přirovnání uniká jejich jazykovým schopnostem. Sulajmán to využije k novému útoku na učitele. Začne mu tykat. Teď se však kárané děvče za učitele postaví. To, že se učiteli ve škole netyká, jí přece jen dochází. Nastává tahanice, při níž je dívka zraněna vzpurných černým klukem.
Nad Sulajmánem se stahují mraky. Již s jednou ředitelskou důtkou je po této aféře na vyhození ze školy. Učitelská rada za přítomnosti inspektorů vyslechne žáka a jeho matku. „Matka říká, že se za mne omlouvá“, překládá kluk. Třídní učitel se snaží Sulajmána zachránit. Marně. Tajné hlasování rozhodne. Viník je ze školy vyloučen. Inspektorát ho přeřadí jinam. Sulajmánova matka dává najevo rozhořčení. Odchází s pocitem křivdy. Kolik už si jich asi ve své mysli právem i neprávem nastřádala?
Jeden rok „mezi zdmi“ francouzské školy nepřímo interpeluje oba shora zmíněné postupy vůči přistěhovalcům a jejich potomkům v Evropě. Nelze určité typy ani ponechat volně, aby svou kulturu přiřadili do koncertu ostatních, když buď žádnou kulturu vlastně nemají anebo postrádají schopnost se ukáznit a nějakou kulturu si formulovat. Stejně tak nelze regulovat s cílem integrace někoho, kdo nabízenou alternativu odmítá a bouří se, aniž by věděl a dokázal říci proč. Z kina divák odchází s rozpaky. S nekázní vyvolanou mizerností, rozháraností a vnitřním zmatkem si škola poradí přeřazováním vzpurných jedinců do jiné školy. Jak si s nimi ale poradí společnost? A co Evropa? Směřuje k tomu stát se jakousi třídou nedospělců? Bez sebekázně, bez závazků a s řečí, jíž každý rozumí po svém?
