Mezi vášněmi a rozumem

Stanou se mír, blahobyt a svoboda symboly 21. století? Při pohledu na dnešní svět se o tom dá silně pochybovat. Chaos nabývá převahu nad slibnou globalizací a sen o rozumné spolupráci se rozplývá ve stále četnějších výbuších vášní.

Když padla berlínská zeď, otevřely se nám nekonečné obzory globalizace a za ní tušené možnosti svobody. Fukuyamův „konec dějin“ se pochopil jako pozitivní proměna historického času v blažené bezčasí a Huntingtonovo varování před „střetem civilizací“ zastínila polemika sebevědomých odborníků, kteří přece vědí více než nějaký americký profesůrek, a propagandistů, kteří konečně našli vytoužené dogma. Přešlo desetiletí a najednou bylo všechno jinak. V otevřené bráně do 21. století se obraz „zářných zítřků“ pomačkal.

V ekonomické sféře přicházejí jedna za druhou aféry, kdy se z finanční spekulace, podporující po jistou dobu růst, nestává nic víc než nafouklá bublina. Z obchodování s penězi je rázem obchod se vzduchem. Následují propady, stále obtížněji se hledá cesta ven ze šlamastyky a ze zvolených řešení trčí nespravedlnost. Když to funguje, zisky se privatizují, ale když se to zadře, ztráty se socializují a pyká celá společnost.

Ve společenské sféře jsme svědky rozvolňování soudržnosti uvnitř národů. U nás na tom ještě nejsme tak špatně, neboť dosud živá historická paměť, spojená kupříkladu s roky 1938 a 1968, vědomí naší státnosti zachraňuje. Leč zapomínat by se přesto nemělo, že příliš velké sociální rozdíly a napětí mezi komunitami, do nichž se na řadě míst Evropy národy začínají zjevně rozpadat, nás nemusejí dlouhodobě obcházet. V politické sféře lze sledovat oslabování států, jdoucí někde až na okraj rozpadu, zatímco jinde se kapitalismus zbavuje svobody, viz třeba v Číně.

Po letech, kdy jazyk mezinárodních vztahů určoval slovník „mírového soužití“, se vrací strategie nátlaku a násilí. Má podobu státní tam, kde se oživují imperiální projekty (Čína, Rusko, Írán). Nabývá asymetrickou tvářnost v terorismu a partyzánské válce (Irák, Afghánistán, Pákistán). Proniká přes technologii na sítě netu a veze se na vlně ekologie v souvislosti s tématem globálního oteplování.

Zmnožování krizí a jejich přerůstání do extrémů nebude zřejmě ničím náhodným. Patří to do světa 21. století. Je to svět rozdělovaný odlišnými principy a protichůdnými hodnotami, hroutící se do neznámého a soustavně ohrožený radikálními zlomy. Jedná se o svět vícepólový, tudíž těkavý a nestabilní, v němž žádná velmoc nemá tak jasnou převahu, jakou dosáhly Spojené státy ve 20. století. Jde o svět navzájem propojený, kde různá napětí a nerovnováhy se okamžitě mění v jevy s efektem sněhové koule. Řítí se ze svahu dolů, nabývají na rychlosti a objemu.

Integrace ekonomik a technologií v tomto světě nestírá kulturní rozdíly a neodstraňuje národy. Naopak, kulturní, etnické a národní identity se vracejí do hry a přikládají palivo pod kotel vzájemných třenic. Individualismus  kontra kolektivní vášně a extremismus kontra nezájem. Stoletím rozumu chtělo být 20. století. Přineslo katastrofy a po nich krátké desetiletí krásných iluzí. 21. století přináší vášně a odehraje se v napětí mezi nimi a rozumem.

Pascal to kdysi formuloval jasně: „Válka rozumu a vášní dělí ty, kteří touží po míru, na dvě sekty. Jedni se chtějí vzdát vášní a stát se bohy, druzí se chtějí vzdát rozumu a stát se hovádky“. Z jedné strany narážíme na samozvané bohy. Dnes je nacházíme v podobě globálních elit nebo evropské technokracie. Vyznačují se  odtržením od dějin a národů. Na straně druhé se objevují nerozumná hovádka. Jejich náboženstvím je násilí a fanatické klanění se národu, komunitě, sektě s božským pověřením vládnout.

Podobně jako svoboda se ani rozum se neprosadí sám o sobě. Nerozumné násilí podlomí jen urputný boj, jenž se však musí vést zbraněmi rozumu, nikoliv zbraněmi extremismu.  A v čem může být i rozum extrémní? Pokud ustupuje nenasytnosti, pokud se řídí pravidlem ať to stojí, co to stojí, pokud ho zaslepí osobní moc. Zhoupnutí k extrémům usnadňuje také podceňování a přehlížení lidské zkušenosti, zdravého rozumu a zákonů. Pokud jsme se zřekli zvyklosti dávat rozumu božský původ, musíme spoléhat sami na sebe. Co to znamená? Stanovit každému výkonu moci a pravomoci jak ve státě, tak v jakékoliv firmě, jak v národech, tak na úrovní evropské či světové jasný rámec. To je jedno rameno dvojitého soklu. Druhé představuje respekt k tomu, na jaké úrovni se nachází občanské vědomí.

Rozum není ani shůry dán,  ani není nikde zcela hotový ke koupi. Utváří se výchovou a prací, kterou na sobě dělají jednotlivci, skupiny, aktéři hospodářského a společenského života, politické strany a státy. Pohyb, proměna, reforma jsou s rozumem pevně spojeny. Pokud se společnost reformovat nedokáže, pokud se nedokáže měnit, odsuzuje se nejen k ekonomickému a společenskému úpadku, ale i k demagogii a extremismu. Křehká tkanina rozumu se splétá z nitek morálky jednotlivců, množiny struktur, která utvářejí společenská pouta, pravidel právního státu, zásad veřejné diskuse a principů politického života.

Je namístě připomenout podnět, který do nejistého 21. století s chaosem a tušeným sporem vášní a rozumu vnáší papež Benedikt XVI. Obrana kritické práce rozumu, byť logicky spojena s hledáním Boha jako principem smiřování víry a rozumu, a výzva k zápasu s fanatismem překračují hranice církve. Obě tyto dikce mají universální dosah a měli by se nad nimi bez předsudků a pohrdavých frází zamyslet všichni lidé 21. století.