Na předměstích tiká časovaná puma. Ghetto se stává novou realitou nejen ve Francii. Násilnosti, které odtud vycházejí, přestaly být výjimkou. Stav se zhoršuje a státní správa tápe. Je to předzvěst nebezpečné ghettoizace Evropy nebo jen varování? Jak je možné, že to došlo až tak daleko?
Ghetto je dílem dvou mechanismů. Segregace, jež má různé příčiny, sociální, kulturní i etnicko-rasové, a týká se především nových přistěhovalců, a s ní často jdoucí chronická chudoba uzavře skupinu lidi do nějaké předměstské čtvrti. Na to navazuje postupné formování specifické společnosti, kde začínají platit odlišné principy morálky, normy chováním, „černá“ ekonomikou a dokonce i jiný způsob chápání politiky a správy veřejných záležitostí.
Utváření takovéto „kontraspolečnosti“, oponující jednáním a chováním svých členů okolní většinové společnosti, je něčím nebezpečným a burcujícím zároveň. Sociálně slabé, dokonce lze říci chudé, a navíc z většinové společnosti vyřazované (nebo se vyřazující), ovládá stále silněji pocit, že jsou na všech stranách pronásledováni. Propadají se hlouběji do začarovaného kruhu obviňování druhých a sebelítosti, z níž se živí falešná kolektivita, oslabující individuální odpovědnost jednotlivců a posilující zároveň vzájemnou provázanost členů společenství a závislost jednoho na druhém. „Kontraspolečnost“ působí silně na mentalitu zúčastněných nebo těch, kterých se týká. Nabízí sice ochranu a přitom své členy znevýhodňuje vůči okolnímu světu.
Obyvatelé francouzských ghett ovládá pocit nově „kolonizovaných“. Navzájem se utvrzují, že kolonizace severní a západní Afriky, kterou zažili jejich předkové, se převalila s migrací do Evropy a že rasové předsudky, přetrvávající ve společnosti bývalých kolonizátorů, je vracejí do situace někdejších nerovnoprávných vztahů. Tento názor není zcela od věci. Zaujatost vůči populaci afrického a arabského původu existuje. Nazývat to ovšem pokaždé rasismem je možná někdy populární, ale také laciné a hlavně zjednodušující.
V souvislosti s takovou zaujatostí bych upozornil raději na něco jiného a konkrétního. Obecně se uznává, že zejména v arabském a muslimském prostředí přetrvává silný důraz na odlišování pohlaví. Od toho se odvozuje názor, že ženy jsou tam veskrze utlačované a pokořované, zatímco muži jsou násilníci a bezohlední sexuální požitkáři. Další krokem je pohoršení většinové, rozuměj evropské společnosti nad tímto stavem a na toto pohoršení napojené snahy utlačované ženy „emancipovat“, dát jim „normalitu“ a tak je „zachránit“.
Co z toho pak vyplývá? Kupříkladu to, že se francouzským mladíkům s jistými rysy nezřídka brání vstupovat na diskotéky, zatímco dívkám ze stejného prostředí se tomto směru meze nekladou. Vypadá to jako okrajová záležitost, leč ve skutečnosti se za tím skrývá citlivé téma s hlubokým dosahem. Signalizuje existenci mentální blokády jak na straně „kontraspolečnosti“, tak na straně většinové společnosti, blokády, která zmenšuje možnost vnést do poměrů v ghettech sexuální rovnost. Zaujatost většinové společnosti vůči arabo-africkému prostředí se ženám vyhýbá. Je tu však jeden důležitý předpoklad. Musejí být ochotny přistoupit na zavedené normy. Pokud tak neučiní a dokonce si začnou nasazovat islámský šátek či dokonce závoj, pochopí to svět mimo ghetto jako ostentativní politické gesto, jako snahu se segregovat, jako symbol solidarity s muslimy, nikoliv však povahy náboženské, ale daleko více společenské a politické. Leč má to jeden háček. Mimo ghetto islámský závoj budí nevraživost, uvnitř ghetta ženu chrání.
Přijmou-li dívky a ženy zásady a normy „vládnoucí feminity“, získávají na svoji stranu většinovou společnost. Ochranu ghetta však ztrácejí. „Emancipované“ ženy se tam totiž považují za „pozápadněné prostitutky“. A vůči takovým ženám se mužské populaci toleruje jakákoliv hrubost a násilí. Ve skutečnosti však taková mužská hrubost signalizuje, že muži v ghettech mají strach, že ženy ztratí a proto se brání nechat jim svobodu. Nechtějí, aby ženy měly možnost ghetto opustit, „zradit“. Obava z něčeho podobného utvrzuje ve vědomí mužů „právo“ trestat „hřešící“ dívky a ženy a mít nad nimi zvýšený dohled. Něco takového se ještě před třemi desítkami let neznalo. Dnes je to krutá realita.
Od 80. letech 20. století se mužský dohled nad ženami stává hlavním organizačním principem života nových ghett. Projevuje se to důsledným oddělováním výchovy dívek a chlapců, návratem k tradičním oděvním zvyklostem, včetně islámského závoje pro dívky od nejútlejšího věku, vyhrožováním a násilím na ženách, stejně jako šířením pomluv a lpěním na reputaci individuální a rodinné. I pro muže z toho vyplynula nová zvyklost. Ostentativní sexualitu projevují mimo ghetto, ale uvnitř se sexuálním gestům a projevům pečlivě vyhýbají. Dávají na odiv naopak svou mravnost, podtrženou v posledních letech nezřídka vyholenými hlavami, neupravovaným plnovousem, kalhotami ke kotníkům a salafistickou košilovou halenou. Ani jazyk a slovník nezůstal nedotčen. Život v ghettu, jak se tam říká, určuje mužská „rasa“ a ženské „pohlaví“.
„Kontraspolečnost“ ghetta je klecí a útulkem zároveň. Je to svět pevných společenských vazeb. Každý tam zná každého. To je rozdíl od běžné společnosti, v níž žijí ostatní. Tam panují slabé společenské vazby. Každý zná řadu lidí, kteří se mezi sebou znát nemusejí. Takové slabé vazby jsou společensky účinnější. Díky řetězu známostí lze snáze hledat práci a životní příležitosti. Silné vazby ovšem chrání lidí a dávají jim možnost žít v pohodlném ústraní, ale za cenu mnohých negativ, jež z toho plynou. Jednotlivci ztrácejí schopnost vytvářet si vazby mimo ghetto, nesnaží se splétat sítě užitečných známostí. Zdánlivé to nepotřebují, neboť čtvrť, jejich ghetto, je nenechá nikdy zcela padnout. Leč tento líc má svůj rub. Závazek respektovat a udržovat pevné a silné vnitřní vazby, jež brání zúčastněným snadno a bez potíží odejít, opustit ghetto, a změnit životní styl.
V prostředí silných společenských vazeb se pěstují morální zásady jako nezradit, bratrská věrnost, závazek setrvávat pospolu. Obyvatelé ghett se často chlubí, že „skutečné hodnoty jsou tady“, nikoliv tam venku, v okolní společnosti, kde nikdo nemluví s nikým a každý se stará jen sám o sebe. Když obyvatele ghetta postihne nedostatek a dolehnou na něj tak či onak segregační ústrky, stáhne se do sebe a hledá pomoc v rodině a v přísné až bigotní morálce. Je to půda, v níž se dobře zakořeňuje a prosperuje islamismus. Utvářejí se silné a zavazující lidské a společenské vazby a pomocí psychologického nátlaku, hrozeb, ba i násilí, je „každý staven tam, kam patří“.
Ghetto je světem, který doplácí na přehnanou sociálnost a trpí za svůj příliš silný důraz na tradiční rodinu a zákazovou morálku. Bude-li se hledat odpověď na otázku, jak předejít výbuchu časovaných pum tikajících porůznu v Evropě, nebude stačit doporučení rozbít ghetta. Bude třeba najít cestu, jak oslabit silné společenské vazby těchto enkláv a tak uvolnit jednotlivce a jejich osobní zodpovědnost ze sevření lákavě pohodlné, leč bezperspektivní individuum dusící kolektivity.
