Kosmopolitní zvídavostí proti kulturní uniformitě

Mohou žít rozdílné kultury pospolu, aniž by musely sdílet stejné hodnoty? Otázka, která je živou aktualitou. Proč? Důvody jsou dva. Konec soupeření Východ-Západ oživil dávno zapomenuté konflikty etnické, náboženské a kulturní a globalizace otevírá dveře migrací lidí velmi odlišných kořenů a přivádí je do velkých městských center, kde mají žít pospolu. Odlišnosti se v takových mnohokulturních prostředích zvýrazňují, narážejí do sebe a živí nedůtklivost, nevraživost a extrémy.

Ocitáme se v nové situaci, kterou necharakterizují jen kulturně-civilizační střety. Každý z nás chtě nechtě zvládá několik identit. Nemusíme se vydat moc daleko z domova a přesto jsme vtahováni do prostředí celé řady rozličných kultur. Ochutnáváme sushi, vybíráme si mezi čínskou, indickou nebo libanonskou kuchyní, posloucháme a obdivujeme anglosaskou populární hudbu, praktikujeme aikido nebo kung-fu, apod. Nikdy nebyla kulturní „čistota“ něčím tak nedosažitelný, jako je tomu dnes. Více nebo méně jsme se všichni stali mnohočetnými, pluralitními. Jsme si toho vědomi?

A jak na to má reagovat kulturní politika? Pokusme se nejprve proniknout k pochopení tří přístupů ke kulturnímu mixu, o kterých se vedou polemiky. Nejprve zmíním kulturní výlučnost, což je kupříkladu ve francouzském prostředí, pro mne dost známém, hodně frekventovaný pojem. O co jde? Kultura podle představy, vážící se na pojem „kulturní specifiky“, má být vyloučena z tržního prostředí. Jinak řečeno, na kulturu se nemá pohlížet jako na zboží. Proč? Aby se její produkty nezměnily ve výrobky sobě podobné, standardizované, zglajchšaltované.

Kulturní obranářství nebo kulturní lhostejnost?

Je to vskutku tak velké nebezpečí? Nebo se taková hrozba záměrně vytváří a nafukuje? Ano i ne. Když zajdeme pod povrch, objevíme obavy z anglosaské či anglo-americké hegemonie v kulturní tvorbě. Táhne se proti ní pod heslem „volný obchod zabíjí kulturní výměnu“. Každá jednostrannost je nerozumná. A tak jako se jen bránit před hrozbou hegemonie jedné, byť významné a silné kultury, by bylo nerozumné ji naopak ve všem přijímat a podléhat. Hledání rovnováhy je proto žádoucí. A to se v daném případě neobejde bez cílené podpory slabších kultur.

Pravda, rozumný záměr pomáhat menším kulturám se může svrhnout v nezřízené skloňování hegemonie a kulturní invaze ve všech pádech. Dovolím-li si být trochu jedovatý, řeknu, že často záleží na tom, odkud „hegemonie“ přichází. Kdyby dnes měla francouzská kultura takové postavení ve světě, jako tomu bylo ještě v polovině 20. století, pojem „kulturní specifika“ by nyní nezněl tak libě tolika francouzským uším a patrně i mnohým uším evropským. I když je záhodno poznamenat, že kulturní nadvláda Francie vycházela více z filosoficko-literární síly a méně z moci zbožně-ekonomické, zatímco v americkém případě je to spíše naopak.  

Kulturní politika, beroucí na vědomí specifika kultury domácí a pomáhající jejímu přežívání a rozvoji v otevřeném světě, k němuž patří tendence soupeřit i ve sféře kulturní tvorby, má své oprávnění. Ze sklonu k obranářství, který nepochybně nese, se ovšem může stát její Achillova pata. Není to však jediná slabost. Politika „kulturní specifiky“ se navíc dělá se z pozice národních států a to logicky vede k podceňování regionální a etnické kulturních zvláštnosti jako jevů druhořadých. 

Dalším pojmem, od něhož se mohou odvíjet koncepce kulturní politiky, je multikulturalismus. Objevil se poprvé v 70. letech 20. století v severní Americe. Vyjadřuje tendenci přistupovat k odlišným kulturám, jež přicházejí s přistěhovalci, opačně než jak to dělá asimilační politika. Jinak řečeno, je manifestací vůle respektovat odlišné kultury, jež se objevují na společné půdě, a to tak, že se všem přizná stejně vysoká hodnota. Zkrátka, berou se za rovnocenné. Zdá se to být sympatické, ale jen do té doby, než se tato na první pohled kulturní tolerance, leč v podstatě kulturní lhostejnost, zvrhne v oddělování se a záměrně řízenou separaci odlišných kulturně-etnicko-náboženských skupin ze společného celku. Komunitarismus, jak se tomu učeně říká, je odvrácenou a hodně nebezpečnou stranou multikulturalismu.

Když Evropu nepotřebujeme i potřebujeme 

Třetí koncept a s ním spojená třetí cesta kulturní politiky se dá nazvat kulturní rozmanitost. Přitaká praxi kulturní výlučnosti a zároveň je jejím pravým opakem. Pokud se v ní spatřuje způsob, jak vzdorovat standardizaci kultury, tj. stírání odlišností, má blízko k politice „kulturní specifiky“. Ale tím, že politika kulturní rozmanitosti zároveň obsahuje i obranu menšin, ocitá se v opozici vůči heroldům čisté kulturní výlučnosti. Za myšlenku „kulturní rozmanitosti“ se staví Rada Evropy a promítla si i do návrhu Evropské ústavy.  

Jak vidno, třetí cesta je kompromisem mezi dvěma krajnostmi. Proto se nechová jako dogma a nevylučuje předem diskusi. Každý evropský stát čelí a zvládá v současnosti  kulturní odlišnostem v domácím prostředí podle stereotypů svých dějin a v kolejích soudobého (prezentního) vnímání a prožívání vlastní historické paměti. Nemají tedy důvod hledat jednotnou evropskou normu kulturní politiky.

Ale zároveň jsou na tom všichni v Evropě stejně špatně. Shora na ně tlačí globalizace a nároky související s evropskou centralizací, zdola jsou vystaveny požadavkům decentralizace, vyvolaným novými pravomocemi menších územních a správních celků. Nic není strnulé, vše je v pohybu. Někdejší obhájci multikulturalismu jako Velká Británie, Nizozemsko a Německo ustupují centralizačním vrtochům. Naopak Francie, někdejší horlivý zastánce integrační asimilace, kombinuje své milované principy humanistického universalismu s těkavou praxí a na lokální úrovní slepuje dohromady postupy, jež jsou více multikulturální než integrační.

Soužití v epoše globalizace 

Sestupme nyní z úrovně národní a kolektivní na rovinu individuální. Už jsem se zmínil o tom, že každý z nás se individuálně setkává v různé míře s řadou odlišných kultur. Taková setkávání mohou být příjemná i nepříjemná, mírumilovná i konfliktní. Setkávání s odlišnými kulturami se množí, odlišné kultury vstupují do našich individuálních životů a stále více je těch, pro něž kulturní rozmanitost přestala být otázkou výlučně teoretickou. Je užitečné nahlédnout do myšlenkového světa takových lidí. Jednu exkursi tohoto druhu nabízí Kwame Appiah v své knize Za nový kosmopolitismus. Jako dítě Afričana a Angličanky, prožil mládí v Ghaně. Vystudoval v Cambridgi a pak učil filosofii v Princetonu. V zemi jeho dětství, jak píše, „žili křesťané, muslimové a vyznavači tradičních náboženství společně ve vzájemném ohledu k rozdílům“.

Kwame Appiah si klade otázku: Jak máme žít společně v epoše globalizace? A navrhuje: Kosmopolitně, tedy jako bytosti jednoho společného universa, a s kosmopolitní zvídavostí. Filosof připomíná, že už v antickém Řecku existovala představa „občana kosmu“ stojící v opozici k příslušnosti každé civilizované osoby k určité polis, obci, lišící se od ostatních. Kosmopolitismus spočívá na dvou principech. Jedním je universalismus a druhým ohled na rozdílnost.  

Ty dva principy se mohou ocitnout v konfliktu. Hitler i Stalin opovrhovali kosmopolity, těmito lidmi bez domova a příslušnosti, jenž se nedali zařadit ani rasově, ani třídně. I dnes se objevují odpůrci kosmopolitů, například náboženští fundamentalisté a integristé. Neponechávají žádný prostor pochybování a praktikují negativní universalismu bez tolerance. Říkají, přidejte se k nám a všichni si budeme navzájem bratry a sestrami. Anebo, svět spasí jen naše kulturní unifikace.

Osobní zkušenost a líbivé generalizace

Jednotlivá lidská společenství se navzájem dost podobají. Stačí se jim podívat trochu více pod povrch a vnější nátěr. Kwame Appiah soudí, že se můžeme lišit v hodnotách, někdo staví nejvýše čest, jiný peníze, ale to nám nemusí bránit žít společně a v míru. Naopak sdílení společných principů nebrání automaticky před nedorozuměními, ba dokonce válčením. Kupříkladu zuřivé spory ohledně potratů se odehrávají mezi lidmi, kteří se teoreticky v hodnotách a principech zásadně neodlišují. „Žít společně v míru nám dovoluje praxe, nikoliv teorie“.  

Co z této exkurse vyvodit? Především za pozornost stojící postřeh, že komunikace mezi kulturami je nesmírně obtížná jen teoreticky. Čtu v tom výzvu: Zkuste pro příště teoretizovat tehdy, až když si něco sami prakticky ověříte. A pokud jde o tu doporučovanou „kosmopolitní zvídavost“? Zajisté nebude všelékem. Leč pohledem přes vlastní individuální zkušenost, přes setkávání s konkrétními lidmi a jejich osudy, pronikáme ke kulturám určitě hlouběji než pouhým citováním přečtených nebo zaslechnutých generalizací, jež se líbí. Zkusme o tom alespoň chvíli přemýšlet!