Koeficient kolektivního utrpení a Evropa

Polský prezident Lech Kaczyński přišel s revolučním průlomem do výkladu dějin a diplomatické praxe. Na posledním evropském summitu požadoval pro Polsko v budoucí evropské smlouvě rovný hlas s Německem bez ohledu na počet občanů Polska a Německa. Poláků je dnes sice méně než Němců, prohlásil Kaczyński, ale kdyby je během druhé světové války Němci masově nezabíjeli, byly by si v současné době obě země početně rovné.

          Pozoruhodný „nápad“ polského prezidenta má ovšem také svůj rub. Pokud by se toto pravidlo aplikovali na polské Židy, došli bychom ke stejně „nezvratným“ závěrům, leč pro národně zaujaté Poláky nepříliš povzbudivé. Na počátku 20.století žilo ve Varšavě více Židů než Poláků. Kdyby nebyli ve velké většině vyhlazeni, mohl se dnešní polský prezident jmenovat spíše Levy než Kaczyński. A tak by se dalo pokračovat dál směrem do hlubin minulosti. Kdyby Římané nevyhladili Judeu, Hebrejci by dnes možná ovládali Blízký východ od Káhiry po Teheránu. Polský prezident tak udělal dobrou práci  pro zastánce ideje Velkého Izraele. Patrně si to ani neuvědomil. A když půjdeme v tomto směru dále, můžeme tvrdit, že by Inkové panovali v Brazílii, Aztékové v New Yorku a Vikingové v západní Evropě.

Kaczyński právě vymyslel novou společenskou hru. Mohla by se jmenovat: Urči si koeficient kolektivního utrpení. Každý se do ní může zapojit a má šanci. Nacismus, fašismus, komunismus, kolonialismus, sionismus, holocaust, otrokářství, náboženské války, turecké války, mongolská invaze, arabský výboj, christianizace, islamizace, rekatolizace, reformace, revoluce, kolektivizace, vyvlastňování, znárodňování, restituce, privatizace, delokalizace… Jak nepřeberná nabídka strádání! A bude-li se napříště v EU nebo v OSN něco rozhodovat, každý ať své oficiálně přidělené hlasy násobí svým koeficientem kolektivního utrpení. Fraška? Znevažování obětí a nemístné kalkulování s lidskými tragédiemi? Samozřejmě. Přesto by se asi našli ti, kteří by něco takového pokládali za spravedlivé. 

Z polského prezidenta určitě nemluvil historik. Ten nemá v popisu práce zvažovat to, co by mohlo být, nýbrž má se snažit jasně vidět jen to, co bylo, a pak k tomu nabídnout patřičně zdůvodněný výklad. Přesto mě před časem jeden historik zaskočil, když si povzdechl v obdobném duchu jako o minulém víkendu Lech Kaczyński. „Kdyby Evropa nemusela ve 20.století zažít dvě světové války, nebylo by zmařeno tolik mladých a nadějných lidí. Jistě by bývali měli dostatek dětí. Pak by nebylo třeba obnovovat Evropa a hledat k tomu pracovní síly jinde. Nepoznali bychom pak dnešní problémy vyvolané přistěhovaleckými populacemi odlišných kultur a náboženství“.

Úvaha možná trochu pokulhává, pokud vezmeme v úvahu, že Spojené státy jsou rovněž vystaveny přistěhovaleckému tlaku a přitom nezažily takové hrůzné likvidační kampaně jako Evropa. Občas si povzdechnout jako obyčejný člověk má ovšem právo i historik. Každý z nás přece ví, že tak či onak nese důsledky činů svých i činů společenství, v nichž žije. A přiznejme si, že nám někdy ta tíha vadí. Je rovněž pravdou, že bez těch hrozných válečných zkušeností z 20.století a jejich následků v podobě dvou modernizačních totalitarismů, tj. fašismus a komunismu, bychom dnes v Evropě zřejmě neprožívali takové pochybování o sobě, takové pohrdání sebou a druhými, takovou krizi identity, jaké sledujeme. A zřejmě by nás ani nelákalo pokušení vracet se k utrpením a bolestem minulosti.