Žili v symbióze s pouští a savanou. Desítky tisíc let. Skládali a zpívali balady, malovali do písku a na stěny jeskyní. Vytvořili si důmyslnou skladbu příbuzenských a společenských vazeb. Domorodci australského kontinentu, Aboriginci. Přičinili se o zrod jedné z mnoha tváří lidstva. Ani nejlepší, ani nejhorší ve srovnání s jinými.
Malya Teqmay, aborigenský výtvarník
Civilizace původních obyvatel Austrálie je svým způsobem komplexní a důmyslná. Stejně jako ty ostatní na naší planetě. Aboriginci dobře znají taje míst a území, kde od nepaměti žijí. Dokážou najít skrýše lovné zvěře a využít ke svému prospěchu veškerou vegetaci. Jejich návyky přetrvaly, i když patrně s jistými změnami, v čase i prostoru.
Vystačili s tím až do doby, kdy z Evropy začali přicházet lidé pokroku, vědy a civilizace. Těm se zdálo, že tato ohromná země nepatří nikomu. Nebyla tu vláda, nebyla tu armáda, nebyli žádní oficiální představitelé. Nic nestálo v cestě záboru a kultivaci. Pouze domorodci. Byli tedy masakrováni, přemísťováni, okrádáni. Umírali masově na nemoci, jimž jejich těla nedokázala vzdorovat. Vše se dělo bez uzardění a s dobrým svědomím.
Cestovatel dneška může v Austrálii narazit už jen na poslední stopy prastaré kultury. Ale máloco mu pomůže pochopit, proč byla vymazána. Pod titulem Terra Nullius: A Journey Through No One's Land (Putování Zemí nikoho) vypráví Sven Lindquist o své australské cestě. Švédský spisovatel pracuje velmi zvláštním způsobem. Míchá dohromady archivní materiály s tím, co viděl a zažil, popis s analýzou, příhody pro pobavení s věcnými údaji.
Na stránkách Lindquistovy knihy defilují zbídačená těla sžíraná západním importem. Alkohol, viry, pohlavní choroby. Zneužívané ženy. Děti smíšené krve násilně odtrhávané od matek. Jen pár příkladu pro otrlé: sběrač koster, antropolog amatér, čistící čerstvou mrtvolu domorodce, děti lovců perel mající hrůzu z ukřižovaného Krista, otupělá beznaděj nemocných domorodců. Násilím vyhánění na jeden ostrov ztracený v moři a vytržení z přediva lidských vztahů vlastní civilizace vůbec nechápou, proč se tak děje.
Na straně vrahů je věda, etické hodnoty a především zbraně. Aboriginci, odcházející masově na věčnost, se pro Evropu stali pojmem. Morgan, Engels, Frazer, Spencer, Kropotkin, ale rovněž Durkheim a Freud, o nich sepisují práce, aniž by je kdy spatřili. Je třeba čekat až na Alfreda Reginalda Radcliffe-Browna (Společenská organizace australských kmenů, 1931), aby se začalo s poznávání Aboriginců v terénu. Dnes se zdá, že se tyto prastaré lidské skupiny, předurčené k zániku, vracejí. Transistor jim pomohl oživit orální kulturu, z tradiční malby si udělali hlavní zdroj obživy a jejich práva, včetně těch, jež se týkají půdy, nacházejí stále více a lépe připravených obhájců. Otázku „prvních lidí“ a jejich mezinárodního právního postavení již nelze přehlížet.
Sven Lindquist má tedy řadu důvodů připomínat trestuhodnou minulost, o níž se nerado hovoří. Je třeba, aby tyto hrůzy vešly ve známost a aby se připomínaly jejich oběti. Ale navzdory tomu je těžké zcela přijmout autorovy závěry. Kupříkladu otázka reparací je neřešitelnou hádankou. A především nelze souhlasit s odsouzením Západu, kterého je Lindquist heroldem. Západ a tamní lidé nemají monopol na masakry. Pokud bychom chtěli sestavit úplný seznam genocid a masových likvidací v dějinách lidstva, bylo by třeba se ponořit do minulosti nejrůznějších částí světa. Čína, Japonsko, Indie, africký kontinent, stejně jako obě Ameriky a to dávno před tím, než se Evropa začala koloniálně rozpínat. I ten dnes tak nezřídka vychvalovaný mírumilovný buddhismus má hodně temné tibetské počátky.
Pranýřovat Západ a jeho historické omyly se ovšem nosí. A kdo to provádí, si často ani neuvědomuje, že zůstává věrný západní zvyklosti nebo se jí přizpůsobuje. Prožívat pocity provinění, být posedlý vlastními chybami a kult nápravy spáchaných nepravostí vůbec, to vychází konec konců ze stejného dědictví, do něhož patří věda, technický pokrok i kolonizace, včetně masakrů. To je jedna tendence. Druhá souvisí s tím, že Západ je obdařen ojedinělou prostoduchostí. Stydí se za svou vlastní převahu, kritizuje se, pronáší sebeobžaloby, opakovaně zpytuje svědomí nad spáchanými špatnostmi a tak si je stále připomíná a oživuje. Jedná se o prastarý návyk, jenž časově předchází i křesťanství.
Vezměme kupříkladu Aischylovo drama Peršané, známé tím, že se věnuje tématu viny a odpuštění. Vypráví o bolestech poražených. Ale nikoliv pro radost vítězů z toho, že nepřátele byli poraženi a trápí se. Ani nejde jen o to připomínat padlé na vlastní domácí straně. Divákovi se staví před oči obraz lidského osudu, jenž nedává jasné kontury dobrých vítězů a zlých poražených.
Lidské situace jsou u Aischyla natolik propletené a komplexní, že z nich vyvstává tragika lidského rodu v celé své celistvosti. Za něco takového nemohou nést odpovědnost jen někteří. Musí se rozložit na bedra všech. A tak je tomu dodnes. Vždy a všude. Ostatně, asi nikoliv náhodou tvrdí historik Marc Bloch: „Soudit dějiny zbavuje historika možnosti něco z minulosti pochopit. Tragika dějin je existenciální a soudní spravedlnost je ni krátká“.
