Když se praotec Noe bál

Otcové a dědové se kdysi na adresu  biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.

Dnešní generaci se nabízí soudobá interpretace starého mýtu ve filmu Noe právě vstupujícím do kin. A jak jinak, je to interpretace trochu ekologická a trochu katastrofická. Všem se ovšem nelíbí, zejména pak těm, co chápu „svatá písma“ doslova.

Víra je pozoruhodný jev. Utváří lidi, kteří nepochybují o tom, že Bůh mluvil dvacet let k jednomu arabskému pohaněči velbloudích karavan a pak se navždy odmlčel. A to i navzdory tomu, že v božím jménu byly vražděny děti, znásilňovány ženy a stínány mužské hlavy.

Stále ještě existují tací, kteří věří, že biblický praotec a prorok Noe žil děvětset let a ve věku pětset let dokázal plodit děti. Když jim bylo sto let, postavily tyto děti spolu se svým šestset let starým otcem loď pro tři miliony zvířat a vydaly se do vln vodního přívalu.

Křesťané nepochybují, že samotný Bůh Hospodin zlodil dítě. A tento Bůh tak miloval lidstvo, že neváhal obětovat svého jediného syna, aby lidi zachránil. Co Boha pohnula k tomu, aby tak náhle změnil názor, když předtím chtěl nehodné tvorstvo zahubit potopou, nakonec šťastně zachráněné díky Noemu a jeho dětem?

Je rovněž otázkou, co se odehrálo mezi dobou Noeho a pozemskou poutí Ježíše? Co ovlivnilo názor Boha tak zásadně, že se rozhodl vzdát se svého jediného dítěte pro lásku k člověku? Vyspěl člověk za ten čas natolik, že si takovou oběť zasloužil? Anebo když nedošlo k nápravě lidstva vzdor ničivé potopě po zlém, chtěl to snad Bůh zkusit po dobrém? Leč je člověk vůbec schopen pochopit a docenit jako výraz dobroty obětování vlastního dítěte, toho nejcennějšího podle lidských měřítek? Není tento přesah lidskosti vlastně nelidský?  

Epochy dvou božích poslů Noeho a Ježíše dělí staletí, během nichž se nezastavily masakry, násilí, spalování země. Lidé se nadále vraždili a vedli proti sobě války, nezřídka motivované nábožensky. Mojžíš, Josef a další poslové boží se snažili přivést lidi k rozumu, leč marně. Postavíme-li vedle sebe příběhy Noeho a Ježíše, nabízí se nám docela ilustrativně rozpor mezi Novým a Starým zákonem.

Aktuální filmové zpracování případu biblické potopy světa se nelíbí americkým křesťanům. Více jak 60% z nich bere za svůj názor kreacionismu a věří ve stvoření světa podle popisu v biblické Genezi. Vadí jim, že filmový příběh není patřičně věrný biblické předloze.

Film už postihl zákaz promítání v arabských zemích. Údajně proto, že se tu zobrazuje jeden z proroků, o kterých mluví korán. Je to podivný argument, neboť starší filmy, v nichž se předváděly postavy Mojžíše, Ježíše či Davida prošly svého času biografy většiny arabských zemí. Zakáz nepostihl kupříkladu arabskou distribuci filmu Umučení Krista Mela Gibsona (2004). Arabské cenzory tehdy zřejmě uspokojilo, že autor nemilosrdně tepe do židovských farizejů.

Možná, že důvod zákazu je jiný a více než náboženské autority z islámských universit na něj má vliv názor šířený po sociálních sítích. Russel Crowe, ztělesňující Noeho v novém stejnojmenném filmu, veřejně vyjadřil sympatie Izraeli. Internet prý učí odlišovat fikci od reality. A co když realitou je víra ve fikci nebo alespoň v nějaký ideologický předsudek?  

Nabádat věřící, aby nevěřili nebo se jim vysmívat, že věří, je hloupost. Posiluje-li víra lidskou empatii a slušnost a učí-li přemýšlivému nadhledu, není proč ji znevažovat. Mýtus zůstane vždy mýtem. Daleko více záležet na tom, co jsme s ním schopni spojit a jak si ho vykládáme. Nedělá-li z nás navzájem nepřátele a rozumně nás vede k zamyšlení, zaslouží si zůstat s námi navěky. A to více pak, inspirují-li mýty spíše k osvobozujícímu humoru než k tragicky zoufalému pláči. Že to jde i v době krizí, vážných hrozeb a skutečného nedostatku bychom se mohli dodnes učit od našich předků.