Jistoty a nejistoty islámské spravedlnosti

Hesla politického islámu neztrácejí mezi muslimy na oblibě, ba naopak. Jsou čím dál populárnější. Nezáleží na tom, zda politický islám vyzývá k mírumilovnému vládnutí nebo podněcuje nenávist. Jinak řečeno, veřejnost v muslimských zemích favorizuje islámské typy vlády a pozemské správy před sekulárními, nenáboženskými režimy, včetně občanské demokracie praktikované v zemích, kde se stát a náboženství oddělily. Jak na to reagovat?

Když pozorujeme a srovnáváme rozličné podoby islamismu, tedy hnutí, bojující o politickou moc s pomocí islámu, nacházíme u nich společný klíčový pojem „spravedlnost“. Pokud někdo volá po „spravedlnosti“, zřejmě má dojem, že byla spáchána nějaká nepravost nebo že se nepravosti páchat nepřestávají a že je třeba tento stav změnit. Buď pak hodlá nastolit něco, co tu ještě nebylo, ale být by podle jeho názoru mohlo (o někom takovém se dá tvrdit, že koketuje s utopií), nebo věří na návrat k něčemu, co tu bylo, ale zapomnělo se na to či nějaký usurpátor tomu brání (nositel takového názoru se dá nazvat fundamentalistou).

Islamistická „spravedlnost“ spojuje utopii s fundamentalismem. Utopická je v tom, že odkazuje na určitý ideál, kdy vladařská moc je vystavena soustavnému tlaku islámského práva, interpretovaného náboženskými učenci. Fundamentalistická pak tím, že pěstuje jasnou představu o nejasné minulosti, kdy ideál údajně v praxi fungoval.

I když je islamismus hodný jak kritiky ve svých teoretických projevech, tak především odsouzení pro jeho praxi šíření nenávisti a násilí, nestačí ho vyřídit výrokem „je to fanatismus hodný zničení“. Pokud odkazuje na právní tradici, v níž náboženská učenost fungovala jako protiváha vladařské zvůli, nemusí být zavilým nepřítelem západní demokracie, nýbrž spíše politického totalitářství. Taková úvaha ovšem staví zcela na hlavu naši představu, že islamismus je novodobým totalitarismem a přebírá v 21. století totalitářskou štafetu po fašismu a komunismus.

Připomeňme si orientální pohádky. Nezřídka navozují situace, kdy na nerozumné chování vladařských despotů a jejich poddaných reaguje moudrý kádí. Tento soudce islámského práva přitom nikdy nelistuje v nějakém psaném kodexu, nýbrž sám zvažuje, co je „spravedlivé“. Islámské právo, zvykové a precedentní, dokáže mluvit jen skrze soudcovu poučenost a pokud takto trvá, zaručuje ochranu před bezuzdnou vladařskou diktaturou, tak „spravedlnost“ pro poddané.

Tento vzorec „spravedlnosti“ může být fabulací, může být iluzí, může být dokonce i utopií. Ale v myslích mnohých muslimů nepřestává trvat jako ideál. Dilema islámského práva a politické diktatury se opakuje i v moderní době, kdy sekulární režimy nahradily muslimské říše. Nerozdělily moc a staly se jen „bezbožnými diktaturami“.

Vezměme to trochu historicky. V 19. století se osmanská říše pustila do své modernizace. Zadání však bylo polovičaté. Zachovat něco z islámského práva a přitom dát tomuto právu moderní vzhled. Kodifikace islámského práva snížila autoritu muslimských učenců. Jejich úkolem vždy bylo interpretovat abstraktní a nepsané principy islámu a vyvozovat z nich doporučení pro bezpočet konkrétních životních situací. Psaný právní kodex jim však bere práci. Když se osmanský sultán a zároveň chalífa snažil v roce 1876 o opatrné ústavní reformy, zbožní poddaní ho začali podezírat, že hodlá podkopat Alláhovu suverenitu. Nesouviselo to ani tak s tím, že by osmanští Turci považovali modernizační experimenty apriori za špatné, nýbrž s tím, že zavedená ústavní změna dávala pozemskému vladaři možnost zahrávat si se systémem „ustanoveným z boží vůle“. Nevyhnutelně se tak osmanská říše stává sice méně islámskou, ale zároveň stále více autoritářskou.

Pokud se sekularismus v minulosti vynucoval v Turecku, Íránu. Egyptě, Sýrii nebo v Túnisku násilím, nedělo se tak proto, že by nenáboženští političtí vůdcové byli nelítostnými krutovládci. Dělo se tak proto, že nositelé nenáboženských principů moderní občanské společnosti mohli těžko počítat s tím, že nenáboženské zásady příjme veřejnost spontánně. Alláhova moc nad světem byla tak hluboce žita, že o tom nebylo třeba ani mluvit, natož pak o tom pochybovat.

Konflikt, jenž se objevil v souvislosti se snahami po modernizaci na konci éry osmanské říše, naznačuje něco z budoucích problémů moderního politického islámu. Ale to neznamená, že se minulost pouze opakuje. Rozdíly samozřejmě existují. Současní hlasatelé islamismu nehodlají posilovat vliv tradičních islámských učenců jako protihráčů politické moci. Islamismus místo toho nabízí podivnou směsici lidovlády a bohovlády. Ovšem s jednou podmínkou. Vládnoucí lid, získávající plnou suverenitu, se „svobodně“ rozhoduje předat nabytou moc zpět Alláhovi a tak se mu přímo a nezprostředkovaně odevzdat. A tady už jsme zase zpátky u pravdivosti definice islamismu jako „totalitarismu 21. století“.

Vy, kteří jste dočetli až sem, už zřejmě chápete, že v islámském prostředí se dá brát za legitimní pouze taková vláda, která respektuje muslimské hodnoty. A jako já si asi lámete hlavu s tím, co mohou očekávat menšiny jinověrců, ať už aktivních nebo nikoliv, v zemích, kde se politický islám prosazuje z vůle většiny. I když muslimská většina nabídne nemuslimským spoluobčanům šlechetné formy kulturní autonomie, menšiny nevěřících a jinověrců nemohou v islámském prostředí počítat s ničím jiným, než že zůstanou natrvalo druhořadými občany.