K duchovní tradici všech kultur na světě patřil a patří půst. Vzdát se na čas dobrovolně stravy a přísunu kalorií může mít pozoruhodně silný efekt na naše vnímání světa a na náš lidských vztah k realitě. Kromě drog patrně neexistuje jiný mocnější postup vedoucí ke změně vztahu člověka k okolí. Jako žízeň probouzí „žárlivost na vodu“, řečeno slovy spisovatele Saint-Exupéryho, tak i hladovění může probouzet emoce a vyvolávat hluboké prožitky.
Podle délky hladovění, okolností, za jakých k němu dochází, a jeho intenzity jsme bez jídla jednou zoufalí, jindy zklidnění. Někdy nás hladovění přivádí do stavu vzdoru, někdy do stavu apatie. Jednou jsme z toho stále více podráždění, podruhé nás to odlehčuje a povznáší. Záleží na tom, zda hladovíme pod tlakem, z donucení, nebo dobrovolně a s vědomím, že to má nějaký smysl. Lépe se člověku bere půst o Štědrém dni, kdy na konci čeká sladká odměna. Horší to asi bylo, když se bralo za povinnost postit se každý pátek nebo dokonce celé týdny před nástupem velikonoc.
V době, kdy náboženství ještě mělo silnou společenskou funkci, byl půst reakcí jak na nutnost šetřit v jistém období roku potravinami, tak na úkol výchovný směřující k organizování individuálního vědomí podle momentálně platné a přijímané věrouky. Dnes takové kolektivní půsty známe hlavně z islámu. Ramadán jako muslimský postní měsíc zůstává tradicí, jejíž naplňování osciluje mezi „měkkou“ variantou s důrazem na téměř posvícenské hostiny po každém západu slunce během čtyřtýdenního půstu, a „tvrdou“ podobou zdůrazňující povinnost ponořit se do koránského textu a modliteb.
Nechme však historické a společenské souvislosti půstu stranou a vezměme ho jako nástroj cvičení sebekontroly a vnitřní disciplíny. Nevyzývám k nějakému samoúčelnému asketismu či sebetrýznění. Spíše je to nabídka možnosti, jak si rozšířit vlastní vnitřní pohled na svět a jak ho hlouběji a ve větší šíři prožít. Stačí přece jen nějakou dobu hladovět a už nám naše tělo a naše čivy signalizují zásadní informaci o lidské existenci: nejstarší, nejsoustavnější a nejorganičtější vztah člověka k realitě úzce souvisí s potravou. Přestat dobrovolně jíst se tedy přímo dotýká naší nejhlubší podstaty.
Prožitek půstu je z druhé stran velice individuální. Každý při něm reaguje po svém. Závisí na tom, co hladovějící dosud prožil a jaké je jeho vnitřní ustrojení. Jeden má dojem, že se ocitl v poušti, v pusté krajině, z níž zmizela veškerá lahodnost, která by chlácholila a hladila. Druhý se naopak zklidní. Zbaven tíhy stravovacích tlaků se cítí konečně osvobozen od té strašné povinnosti v předem určených hodinám opakovaně žvýkat a polykat pevné látky.
Léto je docela optimální dobou k ověření si, co s námi udělá půst. Pokud člověk nemá nějaké velké zdravotní problémy, není to vůbec nebezpečné. Stačí pouze dbát na přísun vody. A pak nedělat nic mimořádně náročného. Cesta do vlastního nitra a blíže k podstatě okolního světa se postupně otvírá. Člověk prožívá změny svých nálad a aby je mohl zkoumat, musí se nutit k tomu, aby si od nich dal jistý odstup. Po několik hodinách navíc zjistí, že i to, co se dá obecněji nazvat „realitou“, dostává novou podobu.
Méně glukózy, nějaké to zpoždění v přísunu tuků, absence proteinů a hle, svět se nám začíná jevit jinak! Co takhle vyvodit z této situace navozené půstem nějaký závěr a zamyslet se nad všemi možnými důsledky těchto nových zkušeností a zážitků z hladovění. Zkuste to se mnou!
