Jde-li o život, jde o něco

Náboženství nemusí v praxi znamenat jen bohulibou duchovní a charitativní aktivitu. Za touto fasádou se může skrývat nelítostný zápas různých směrů a vyznání o příznivce a stoupence, o jejich hlasy a peněženky, o jejich bezvýhradnou podporu, vynucovanou psychologicky i hrozbou násilí. Příběh z dnešního Iráku je názornou ukázkou, až kam může dospět náboženství, jež nechce nebo nedokáže odlišit světské a duchovní, časové a nadčasové, klanové a duchovenské. Lidský život pro něj ztrácí hodnotu.

Farha an-Nájilová, matka třinácti chlapců a tří děvčat, leží na smrtelné posteli v bagdádské nemocnici Jarmúk. Synové a dcery se sešli kolem jejího lůžka, aby ji svou přítomností a modlitbami ulevili poslední chvilky z její pozemské pouti. Z její tváře přesto nevyzařuje smíření. Za života už přišla o několik děti a ani v posledních chvílích ji neopouští obava, že zbytečně zemřou další. Jsou totiž nuceni zápasit o svou identitu a snažit se vyjít vstříc nebo uniknout náboženským kádrovákům. A přitom jde nezřídka o krk. Patří sice k jedné matce a jednomu otci a přesto se někteří oblékají, chovají a modlí jako sunnité a jiní jako šíité.

Nerozhodli se k tomu dobrovolně, ani je k tomu nevedla rodinná tradice. Prostě je k tomu dotlačily okolnosti, přesněji o tom rozhodlo místo, kde zrovna a náhodou bydlí. Farha pochází z venkova na jih od Bagdádu, kde žijí kmeny různého původu a na rozdíly náboženských vyznání se tu nikdy příliš velký důraz nedával. S manželem respektovali docela vlažně tradice a odlišností mezi sunnitským a šíitským islámem si nijak nevšímali. Otec rodiny, pravda, chtěl být pohřben v Nadžafu, v posvátném šíitském městě, ale zase spíše z jakési vágní tradiční setrvačnosti. Oba rodiče přenesli konfesní lhostejnost na své děti.

Ale otázka příslušnosti ke komunitě a důraz na náboženskou identitu přichází v Iráku znovu do módy. Anebo je díle shody nešťastných okolností. Roztržka mezi Araby sunnity a Araby šíity, patřící donedávna k minulosti, se v Iráku vrací a denně se tam naplňuje. Paradoxně se na vzájemných averzích podepsala bývalá baasistická diktatura. Přitom to byl právě režim Saddáma Husajna, jenž se pokoušel budovat arabskou a pak iráckou národnost. Nikoliv ovšem politickým dialogem, nýbrž tvrdou rukou a terorem.

V zemi, kde nikdy zcela nezmizely klany a rody, si baasistický režim, nábožensky původně lhostejný, našel spojence mezi skupinami sunnitské orientace. Nebyla to náhoda. Iráčtí sunnité byly nábožensky laxnější, pružněji přijímali proarabsky a nacionalisticky laděnou modernizaci a historicky se identifikovali s nejvýchodnější odnoží arabství vystavenou perské rozpínavosti.

Iráčtí šíité představovali naopak společenské prostředí, jež mělo všechny rysy páté kolony a nespolehlivosti. Byli to tradicionalisté, ochránci posvátných šíitských měst Nadžafu a Kerbelá, a většinová komunita náboženským vyznáním přitahovaná k mocnému šíitskému sousedovi. I když iráčtí šíité nepředstavovali jedinou komunitou tvrdě potlačovanou basisty, vedle nich to byli rovněž Kurdové, pro něž jako heretiky nemají arabští sunnité také žádné pochopení, museli režimu arabských nacionalistů, spřaženým se sunnity, zaplatit největší daň.

Konec diktatury v Iráku, kde pojem právní stát neměl nikdy žádnou váhu, pochopili šíité, nebo alespoň část z nich, jako výzvu k zahájení operace pomsty. Mysleli si, že sázku na nový Irák, s níž přišli do země Američané, naplní tím, že zpřetrhají řetězy ukované pro ně minoritní sunnitskou mocí, jež jim byla vnucena po té, co Irák, jako někdejší britská kolonie, získal konce 50. let národní nezávislost.

Otevřela se tak pověstná Pandořina skříňka, z níž namísto nezkrotné jedovaté havěti vyskočil konflikt, občanská válka a náboženský rozkol – fitna. Ke zhoršení situace pak přispěla rozhozená síť teroristických skupinek sunnitských džihádistů z al-Káidy a jejich spojenců v zemi. Uvalují do klatby šíity jako odpadlíky od pravověrného islámu a za terč si berou irácké nemuslimské obyvatelstvo. V Iráku se tak dnes mimo území, kde o převaze jednoho ze tří elementů – sunnitského, šíitského či kurdského, není pochyb, svádí tuhý boj o části země, kde se sunnitské a šíitské komunity prolínají. Týká se to i velkých měst, včetně Bagdádu.

Vraťme se ale k příběhu. Husajn, nejstarší syn umírající Fathy, vysvětluje: „Bagdád je rozdělen na sunnitské a šíitské sektory. Nezbývá, než se podrobit konfesi čtvrti, kde bydlíte. Pokud tak neuděláte, vyženou vás odtud. A tak se dnes chtě nechtě rozpadáme na „pravověrné“ a „heretiky“. Ze Sámira se stal sunnita, zatímco Jásin, který bydlí v aš-Šurtě, ze sebe udělal šíitu“.

Z devíti dosud žijících synů rodiny an-Nájil jsou čtyři šíité a pět sunnité. Dva bratři unikli volbě, neboť přišli o život již před dvaceti lety během irácko-íránské války. Dva další byli zabiti při konfesionálních potyčkách v Sámmará v roce 2006. Stali se obětí své nejasné náboženské příslušnosti. Někteří snaživci v okolí zjistili, že konfesní původ rodiny má trhliny. A odtud by už jen krůček obvinění z „pokrytectví“.

Júsuf, osmý syn Farhy, žil na východě Bagdádu v šíitské čtvrti aš-Šaab. Poctivě si pověsil na zeď obýváku, kam se vodí návštěvy, fotografie nejvyšších šíitských hodnostářů. A samozřejmě nechyběl při slavnostech al-´ášúrá, svátku oplakávání hlavního mučedníka šíitů Husajna. Ale uliční výbor Aš-Šahíd si ho hloubkově prověřil a zjistil, že má bratry žijící v sunnitských čtvrtích. Musel se odstěhovat. Pro jednou se zachránil. A pro podruhé? Připraví ho o život šíitské milice nebo se zamotá do cesty aktivistům al-Káidy?

Drama irácké současnosti je lidsky nezměrné. Nejde-li o život, nejde o nic. Nějak tak se povzbuzují lidé nacházející se až po uši v životních strastech. Co ale dělat tam, kde platí opačná zásada: Nejde o nic, jde-li o život?