Jakou mládež chceme?

Nedávné stávky francouzských středoškoláků navazující na protesty proti penzijní reformě byly na první pohled nepochopitelné a vyvolávaly otázky. Chybí snad dnešní mládeži vlastní společné téma? Opravdu je nejaktuálnější starostí mladých obava, že půjdou pozdě do důchodu? „Za čtyřicet let bude vaším představným nějaký Číňan nebo Arab a ti, jak známo, slovo důchod ve svých slovnících nemají“, četl jsem v jedné diskusi. Mýlí se mládež, protože je nepoučená a nesoustředěná, anebo za to mohou staří, protože jí nadbíhají a zneužívají ji? Jakou mládež vlastně chceme?

Ve Francii si vláda mne ruce. Zákon o penzijní reformě vešel vzdor protestům do života a blokády škol a manifestace ukončily, jak se očekávalo, podzimní prázdniny okolo svátku Všech svatých. Nespokojenost utichla, leč důvody k ní nezmizely.

Francouzská situace, viděna z Čech, vypadá jako historická nepoučitelnost. Nejdříve vybuchneme, pak teprve přijde řada na rozum, pokud se vůbec dostaví. Můžeme se Francouzům smát a spokojeně si říkat, že nás se to netýká. Přesto není francouzský příběh tak úplně z jiného světa.

Systém francouzského školství je organizován tak, že dítě si musí už ve 14 letech zvolit svoji budoucí životní orientaci a v 18 letech se považuje za zralého občana schopného volit prezidenta republiky. Od mladých se nepřímo žádá, aby si všímali společnosti okolo sebe. Přitom je známo, že zatahovat do školy neúměrně starosti okolního světa není zdravé. Posláním školy je vštípit dětem rozumné etické zásady bez ohledu na politické vlevo či vpravo. Vpustit sem příliš brzo společenské a následně i politické záležitosti může základní smysl školy zcela rozvrátit.  

Něco obdobného platí i pro tržní principy a ekonomiku. Už děti si zvykají na to být spotřebiteli a konzumenty, každoročně se počátkem nového školního roku mluví o tom, kolik stojí výbava školáka a jak zase stouply ceny školních brašen etc. A pak se mladým vyčítá, když se starají více o to, co mají na sobě a s jakým novým modelem techniky si mohou hrát, než o to, co mají v hlavě. Zákaz používat mobil při vyučování se považuje téměř za cosi jako nepřípustné omezování osobnosti dítěte.  

Děti i rodiče se dnes nezřídka oblékají podobně, poslouchají téměř stejnou muziku a nezřídka sledují stejnou televizní zábavu. Přesto se tím nijak výrazně nedaří předcházet generačním konfliktům. Zdání nesmí klamat, ať už jde o zábavu nebo o společenské protesty. Svět dospělých dělá dojem, že neví, co si s mládeží počít a co si o ní má myslet. Dítě, před nímž se klaníme, anebo dítě, které se okřikuje? Dva způsoby, do nichž se lehce vklouzne, a dva způsoby, jak popírat dětskou specifiku a nebrat v úvahu věk.

Stav mládeže by se neměl přecházet mávnutím ruky. Nejen té francouzské, ale i té naší a evropské vůbec. Leč jsme na diagnostiku tohoto stavu připraveni či naladěni? Nemálo dospělých neopouští syndrom Petera Pana – touha zůstat natrvalo dítěte a přitom si nedokáží s dětmi ani hrát, ani ukázat pozitivní stránku autority, ani se rozhodnout, jaké místo mladým ve světě přisoudit. A tak to jde od jedné krize ke druhé. A když nějaká krize vybuchne, následuje jen kritika a lomení rukou nad tou naší mládeží. Leč ona není ničím jiným než zrcadlem nás starších. Pokud jsme si dali na štít svého života jako jeho smysl bavit se a nikoliv především pracovat a vytvářet hodnoty a opustili jsme ideál činit z práce zábavu, nemůžeme čekat, že naši potomci budou lepší.