„Komunismus je islám 20. století“, bonmot francouzského sociologa, starý více jak půl století, by se dnes dal obrátit. „Islamismus je komunismus 21. století“.
Na způsob sekulární víry hodlal komunismus vytvořit nového člověka, nové vztahy vlastnické a nové vztahy mezi lidmi a ve společensti vůbec. Co Marx promyslel, Lenin realizoval. Z dosavadního odcizení ve staré společnosti vyléčí člověka nové společenské uspořádání, k němuž vede cesta jen přes dobytí politické moci. Takový byl v kostce vyjádřeno projekt a jeho zadání.
V cestě projektu stály buržoazní hodnoty s ideály a demokracie jako produkt tak řečené „buržoazní žvanírny“. Liberalismus, který podle západních představ globalizoval koncem 19. století planetu, téměř vykrvácel na bojištích první světové války. Válečná katastrofa otevřela horizont pro modernizaci na komunistický a následně fašistický způsob. Fašismus nebyl v tomto ohledu prvním útokem proti demokracii. Pouze si s radostí osvojil výsledky práce komunismu. Pro obé představoval úhlavního nepřítele demokratismus. Fašisté se s komunisty přeli jen o to, zda má být demokracie zaříznuta zepředu nebo zezadu.
Předváleční komunisté se hrdě hlásili k tomu, že se jezdí do Moskvy učit, jak kapitalistům zakroutit krkem. Vzhlíželi k ní jako ke své Mekce. Sídlila tam centrála Komunistické internacionály - učiliště strategie a taktiky uchopení moci. Odtud vycházely direktivy pro komunistické buňky a organizace ve světě. Komunismus v nich nabýval tvaru ideologie občanské války a boje o moc, v němž je vše dovoleno. Rozvracet demokratické státy a stávající svět a vyvolat světovou revoluci, to byly bezprostřední cíle. Samo jejich naplnění mělo přinést „spravedlivý svět“. Agitátoři tohoto komunismu věřili, že stačí zažehnout občanskou válkou, aby zmizela nepohodlná, únavná a zdlouhavě fungující demokracie a otevřela se cesta k novým lepším zítřkům. A dovedli přesvědčit část lidu, že demokracie není nic jiného než pověra pro slabochy a hlupáky.
Islamismus, jinak řečeno politický islám, obnovil útulek pro starou iluzi: občanská válka, nejlépe na více místech světa, ozdraví společnost a lidstvo. V muslimském světě není třeba demokracii zařezávat. Ještě se tam ani pořádně neví, co je to zač, leč zavilých nepřátel už má zástupy. Stačí pootevřít dveře do mnoha domácností. V návratu k tradicím hledají muží ztracenou autoritu. A ulice pak dokoná ostatní. Z demokracie se udělá služka, nikoliv společnice.
Islamisté si dokáží kupovat přízeň. Nabídnou sociální služby tam, kde stát selhává. Školy, nemocnice, podpora lidí bez práce. Uličních výborů netřeba. Každý hlídá každého. Zaplatil zakát? Dodržuje ramadán? Modlí se? Na koho neplatí přesvědčování, toho zlomí jiná síla. Nerezonuje v tom snad ona leninská zásada pro práci s masami? Nejprve přesvědčit a pak donutit?
Velká davová hnutí povyšila na první místo právo pocitu. Co si myslí člověk, který se vydal takovým směrem? Rozumem bych nic nedokázal, ale můj pocit má právo před vším ostatním a k jeho ukojení lze užít všech prostředků. Je-li jednou rozum jako měřítko odstraněn, nebo mu není - jako v islamismu - žádné velké právo přiznáno, kdejaká politická pověra má volnou cestu. Kdo nevěří v rozum, tomu jako vodítko zbývají vlastní přání, zkrášlovaná vzýváním svátosti citu.
Achilovou patou islamismu je neschopnost pochopit demokracii jako kompromis. Přirozenější spojence proto nacházejí islamisté v radikálních muslimech, méně nebo nikoliv ve stoupencích svobody a demokracie. Kam však může vést spojenectví s radikály? Sotva kdy se zřeknou zvyku žádat vždy více než lze splnit. Islamisté slibují zavést spravedlnost prostřednictvím zničení svobody a představují si, že demokracie bez sekularizace veřejného života je možná.
V Egyptě dokázali z voleb vítězně vzešlí Muslimští bratři svou nesmiřitelností nebo neschopností hledat občanský kompromis pouze vyostřit nenávisti a pomohli ke zrodu dvou dnes proti sobě stojících nesmiřitelných front. Těžko se domluvit s politiky, kteří jednoho dne tvrdí, že jako státníci nemohou odpovídat za chování islamistů, a druhý den si nasadí masku a jako představitelé Muslimského bratrstva prohlásí, že to co deklarují, se státnickými záležitostmi nesouvisí.
Demokraté věří ve vývoj a rozvíjení toho, co zde už vzniklo a existuje. Nemají žádnou chuť nejdříve připustit chaos a pak očekávat, že se z něho zrodí hvězda. V zemích, kterými prošlo „arabské jaro“, se k moci dostali zastánci islamismu. V mnoha ohledech připomínají jejich představy bolševický komunismus z prvních desetiletí 20. století.. Původně abstraktní teorie obrácená k širokému muslimskému světu je dnes konfrontována potřebami a zájmy konkrétních států a jejich občanstva.
V arabském prostředí způsobí nositelé islamistických představ sobě a svému okolí hodně bolesti a prolejí mnoho krve své i cizí než bude schopni či ochotni zmoudřet po vzoru svých tureckých kolegů. Jako v případě komunismu ve 20. století to ovšem předpokládá opustit iluzi absolutní moci a vzdát se snu o zotročené nebo dokonce podříznuté demokracii.
