Jak vyhrát válku s džihádem

Islamistický terorismus neporazí sama o sobě síla. Ten zápas si žádá rozum a také trpělivost.  Nevyhrajeme ho ovšem my, cizinci ve světě islámu, nýbrž je to úkol pro samotné muslimy. Jistě. Nebude to zítra, ani za rok. Potrvá to dlouho. „Válka s terorismem“ vedená v Afghánistánu a Iráku probíhá jinak, než jak si zřejmě přáli její zadavatelé. Leč co se začalo, mělo by se dokončit. Vzdor všem pochybnostem a kritikám neztratil Západ zcela možnost pomoci muslimům a jejich světu zbavit se extrémistů.

V září 2007 se na internetovém videu Abú Jahjá al-Líbí, jeden z mluvčích al-Káidy, vysmál Západu za postup, jakým vede ideologickou válku. „Tímto nás neporazíte“, prohlásil, když vyjmenoval několik zásad, jež nepřestávají být vzdor ironizování bází pro zápas s globálním džihádem. A o co že v těch zásadách jde? Poukazovat na brutalitu džihádistů dopadající na samotné muslimy. Dělat reklamu zastáncům džihádu, kteří odmítají násilí. Vyhledávat muslimské náboženské autority a imámy, jenž neváhají odsuzovat džihádisty jako kacíře.  Podporovat islamistická hnutí, která dávají přednost politice před krvavým džihádem. Pracovat na diskreditaci a neutralizování džihádistické ideologii. Ponoukat osobní a doktrinářské spory džihádistů, jenž mezi nimi doutnají. Suma sumarum, soustavně sledovat a analyzovat projevy džihádismu a jeho názorový vývoj a vést s ním psychologickou válku.

A čím začít?  Nejprve bilancí. Americká „globální válka s terorismem“ trvá již sedmý rok. Tedy déle než druhá světová válka. Je šance, že skončí? Podle optimistů jistý pokrok nastal. V Iráku se situace zlepšila. Atentátů výrazně ubylo. Al-Káida nedokázala za poslední tři roky provést na Západě žádnou velkou akci. Teroristé se zatím nedostali ke zbraním hromadného ničení. Džihádisté čelí ideologickému protitlaku, dokonce už i ze strany radikálních „bratrů“, kteří souhlasí s džihádem, ale nikoliv se zabíjením muslimů.

Neúspěchy al-Káidy jsou jistě vítané, ale neměly by nás ukolébat. Britský týdeník The Economist uveřejnil počátkem července rozsáhlý materiál, v němž se tvrdí, že s terorismem a jeho hrozbou musíme počítat pro několik příštích desetiletí. Má na to tři zdůvodnění. Za prvé, al-Káida sice v Iráku pozbyla sílu, ale vytvořila si novou základnu v těžko prostupných horách na afghánsko-pákistánských hranicích. Za druhé, ideologie  „Základny“ se šíří po internetu, což teroristům usnadňuje práci. Za třetí, nejen, že v muslimském světě neslábnou protiamerické nálady, horší je skutečnost, že stačí získat jen zlomek z téměř miliardy muslimů ve světě a jejich džihádem vyvolávat velké potíže.

Islamistický terorismus se dá těžko přirovnat k terorismům z minulosti. Al-Káida je nepostižitelná, neboť je mlhavá, jakoby všudypřítomná, a její násilí nezná hranice. Dnes nám může připadat jako hodně neskutečná doba, kdy Irská republikánská armáda telefonem varovala před bombami, které nastražila. Jak obstarožný dojem vyvolává vzpomínka na časy, kdy se teroristé omlouvali za to, že jejich bomby zabily náhodné kolemjdoucí. Pro současné bomby na dvou nohách není cílem konkrétní nepřítel či údajný viník, nýbrž maximalizace použitého dynamitu, tj. co největší jatka.

Anarchisté 19. století mířili na jednotlivce, na vladaře a mocnáře. V 70. letech 20. století se oběti teroristů daly počítat na desítky, o deset, dvacet let později už na stovky. V září 2001 všechny trumfla al-Káida. Naráz dokázala usmrtit na tři tisícovky lidí. Kdyby měla chemické či biologické zbraně, nebo alespoň jednu atomovku, určitě by neváhala. Inu, pro někoho i jen pouhá kvantita je znakem pokroku.

Teroristé islamismu, či jinak řečeno globální džihádisté, netouží po jiné odměně než po „muslimském ráji“. Vím, zní to banálně a mnohým opakováním už jaksi nezajímavě. Přesto je třeba opakovat, že v džihádistické optice je pozemský život celkem bezcenný. Reálné politické cíle, to by bylo příliš pokleslé a mrzké. A tak se pěstuje sen o obnově chalífátu.  Zrušil ho bezbožný Turek Mustafa Kemal, řečený Atatürk, v roce 1924. Že existovalo něco jako historická realita chalífátu? Koho to zajímá a vášně to nepodpálí. Ale vychválit instituci muslimské státní organizace do ideálna, to je něco jiného. Takový mýtus zlatých časů, ten má, panečku, jiný potenciál. 

Ideologové al-Káidy spletli mnohé z pramenů muslimské zloby a jejich nářků. Vzniklo z toho prosté, snadno sdělitelné a nejprostšímu mozku srozumitelné vyprávění. Říká se v něm, že islám je vystaven útokům ze všech stran. Vinu nesou Amerika, Západ a Židé spolu s arabskými politickými loutkami a proradnými šíity. Povinností každého muslima je bojovat s těmito nepříteli a zrádci. A ten, kdo se bojovat zdráhá, je odpadlíkem. Podle této logiky je pak masové vraždění ospravedlnitelné jako obrana islámu.

Jak této hrozbě čelit? O psychologické válce už byla řeč. Nyní k té reálné a také té politické. Al-Káida musí být zbavena možnosti vyhrávat, musí přijít o svou územní základnu a musí pozbýt schopnost organizovat útoky. Bez ohledu na klady a zápory západní intervence, nesmí Amerika opustit Irák ve spěchu a ozbrojené síly v Afghánistánu musejí být posíleny. Postupné snižování vojenské přítomnosti by mělo jít souběžně s růstem nepřímé pomoci. Al-Káida útočí na „vzdáleného nepřítele“ Ameriku, protože s „blízkým nepřítelem“, místními vládami, se jí bojuje špatně. Západ by se měl snažit tuto rovnici převrátit. Jak? Povzbuzováním a pomocí slabým režimům, jako je kupříkladu režim v Pákistánu. Takové země potřebují zvětšit svou akceschopnost a víc brát teroristům možnost odcházet do nebe. Neobejde se to bez posilování mezinárodní spolupráce tajných služeb.

Nu, teď jsem došel k těm citlivým záležitostem. Stolování s nevychovanými společníky, obrazně řečeno, se v žádném případě nevyhneme. Neměli bychom zapomínat na to, co je naší nejsvětlejší předností a naší nejpodmanivější ideou, na demokracii. Nestydět se za ní, ani se jí nebát. Značná část zápasu s al-Káidou se odehrává v názorovém světě. „Základna“ globálního islámu musí přijít o možnost přivlastňovat si právo bránit muslimy nebo za muslimy hovořit. Džihádisté tvrdí, že demokracie je hříšný zákon, protože vychází od lidí a nikoliv od Alláha. Ale muslimové se rádi chápou práva volit si své vůdce, pokud k tomu dostanou možnost.

Připouštím, že demokracie nedává řešení ani okamžité, ani všestranné. Volby mohou zvyšovat sektářské napětí a na jejich základě mohou vznikat vlády, jež nám nebudou svým protizápadním laděním po chuti. Jistě, demokracie se nedá vnucovat, přesto nabízí nejlepší řešení modernizace i pro ty, kteří používají islám jako nástroj svého protestu. I Západu nakloněné autoritářské režimy by měly být postrkovány směrem k reformám.

V Pákistánu sází Amerika všechno na Perveze Mušarrafa, i když ztrácí podporu. Muslimské bratrstvo v Egyptě, sice islamistické, ale zdráhající se sahat k teroru, by mělo dostat šanci účastnit se svobodných voleb. V Turecku nedělají sekularisté dobře, že se snaží dosáhnout zákazu islamisticky zabarvené vládnoucí strany AKP. Bránění umírněným islamistům v přístupu k volebním urnám pouze dodává odvahu extrémistům a násilníkům.

Často se házejí rozmanité formy islamismu na jednu hromadu a označují společný jménem „nepřítel na život a na smrt“, spřízněný s fašismem a komunismem. Nuancovat problém vede k přesnější analýze a lepší strategii. Řeči o „globální válce“ s terorismem pouze posilují globální džihád. Pokud připustíme, že síla má své hranice, je to první krok k tomu, aby al-Káidu porazili muslimové, nikoliv cizí vojáci.