Jako houby po dešti vyrostli po září 2001 ve francouzské levice advokáti islámu a muslimů. Především ve skupině blízké tzv. tiermondismu, tj. ideologii boje proti diskriminaci světového Jihu, nebo jak se dříve říkalo Třetího světa, rozvinutým světovým Severem. Jakákoliv výhrada vznesená vůči islámu a jeho praktikám jako jsou fundamentalismus, sexismus, homofobii apod. se v očích těchto nových islamofilů stává skrytým rasismem a islamofobií. Podle této optiky jsou kritici islámu v podstatě rasisté, jenž si pouze navlékli módní kabát alarmistů strašících Evropu a Západ nezadržitelnou islamizací a demografickým džihádem.
Směšování kritiky islámu s rasismem ještě zesílilo po americké invazi do Iráku. Protiamericky naladěné levicové kruhy dostaly nový příděl argumentů. Pochopení pro islamisty začaly dávat nepokrytě najevo i některé francouzské organizace obhájců lidských práva a mnozí bojovníci proti rasové diskriminaci. „Není snadné říkat přátelům, že se mýlí v nepříteli“, píše Caroline Fourestová, feministka a tvrdá kritička islámských fundamentalistických praktik. Před dvěma lety publikovala knihu Tmářské pokušení, v níž analyzuje proislamistickou úchylku části francouzské levice.
Na tuto úchylku reaguje dnes úchylka jiná. Znechuceni islamolevičáctvím se někteří vášniví zastánci sekularizace, tedy nenáboženskosti veřejné sféry, staví za kohokoliv, kdo se dovolává sekularismu. Nedělají přitom rozdíly a upadají do opačného extrému. Zaslepenost rasistickými předsudky nebo útok na individuální svobody? Nevadí. Nahrává-li to sekularismu, lze přece přivřít oči. Ilustrací takových postojů může být nedávný případ, jenž se udál ve Francii ve Vogézách na východě země.
O co se jedná? Paní Fanny Truchelutová provozuje hostinské pokoje. Dvě ženy si u ní objednaly pobyt. Když dorazily, ukázalo se, že mají muslimský závoj. Majitelka je požádala, aby se závojem nechodily ve společných prostorách, nebo že je vykáže, neboť, jak měla prohlásit, „takové lidí u sebe nechce“. Jedna z dotyčných je bojovnicí za muslimský závoj a tak podala na majitelku ubytovny žalobu. Paní Truchelutová byla 11. října odsouzena podmínečně na čtyři měsíce a k pokutě 1000 eur. Navíc musí zaplatit soudní výlohy ve výši 3000 eur. Tábor horlivých sekularistů je pohoršen a zvedl se na obranu odsouzené. Bezděčně tak nabídl organizacím bojujícím proti rasismu tolik potřebný důkaz, že francouzská veřejná nenáboženskost dělá dobrou službu lidovému rasismu a xenofobii.
Kdybych si měl vybrat, asi bych si nesedl na lavici ani odpůrců, ani zastánců paní Truchelutové. Zvolit stranu těch, kteří ve jménu svého zarytého antiamerikanismu jsou ochotni tolerovat islamismus jen proto, že ho považují za reakcí „diskriminovaných“ a západním rasismem „pronásledovaných“ muslimů, by bylo stejně nepříjemné, jako se ocitnout ve společenství příznivců Hnutí pro Francii, které přispěchalo žalované hostinské na pomoc. Toto hnutí vede procesy proti tzv. „antikřesťanskému rasismu“ a podává žaloby na autory „rouhačských“ plakátů a karikatur křesťanského náboženství.
Obhajovat za každou cenu paní Fanny připomíná postup podle principu „nepřátele mých nepřátel jsou moji přátele“. Tento případ se nedá chápat jako obrana náboženské neutrality veřejné sféry před náboženským integrismem a žen před vynucování islámského závoje. Narušuje rovnováhu, kterou se snaží udržet v občanské společnosti vystavované tlakům náboženských fundamentalistů francouzský zákon z jara 2004. Zakazuje nosit ostentativní náboženské symboly do veřejné školy.
Ve Francii se veřejná škola pokládá za výsostný prostor formování a výchovy k občanskosti. Z tohoto titulu tu symboly mluvící ve prospěch jakékoliv nerovnosti, včetně nerovnosti pohlaví, nemají místo. Islámský závoj je nepochybně symbolem nerovnosti. Ale na ulici a v soukromí si každý může dělat to, co chce. Pokud je tomu jinak, individuální svobody jsou znásilněny. Majitelka ubytovacího zařízení nemá jako poskytovatelka služeb právo zasahovat do soukromí klientů, i když islámský závoj může nesnášet. Naopak jí nic nebrání například pouštět ve veřejné místnosti s televizí pornokazetu, aby se cudné a puritánské ženy zhrozily a raději samy z hotelu odešly. Víc však dělat nemůže. Jinak překročí hranici ležící mezi příkazem nenáboženskosti veřejného prostoru a netolerancí, hranici sice velice úzkou, ale platnou. A zcela právem se ocitne na pranýři.
