Zrodila se v písku pouští a mečem. Wahhábíja. Sekta fanatiků a vraždících loupežníků. Od první poloviny 18. století rozsévá v pouštích Arábie teror. Její přívrženci napadají obchodní karavany, poutníky do Mekky, ničí hroby uctívaných imámů a hrozbami vynucují dodržování nesmyslně přísné morálky. Okrajová sekta puritánů, zesměšňovaná a odmítaná muslimskými autoritami své doby, jež neměla mít budoucnost, si dokázala obratným politickým manévrem zajistit dlouhověkost. Za téměř tři století od jejího vzniku se před ní dnes třese islám a je hrozbou pro celý svět.
V roce 1745 se zrodil v Nadždu na Arabském poloostrově pakt víry a síly. Podpisují ho na jedné straně Ibn Abd al-Wahháb (1703-1792), polovzdělaný vykladač islámu, vyhnaný z rodné obce, a Muhammad Ibn Saúd, kmenový náčelník s velkými ambicemi. Hodlá spojit Arábii rozvrácenou bojem všech proti všem. První dostává od druhého slib ochrany. Za to je mu nabídnut „meč islámu“, aby se mohl stát největší arabským hodnostářem.
Historická a symbolická smlouva. Dodnes nepřestává spojovat dynastii Saúdovců, od roku 1932 definitivně instalovanou jako panovnický rod Království Saúdské Arábie, a wahhábovských učenců, vzešlých „ze stejného břicha“. Odtud jdou petrodolary zaplavující muslimský svět, odtud vycházejí všechny varianty radikálního islámu, od salafistické obnovy až k Muslimskému bratrstvu. Také teroristický islám Ibn Ládina není nic jiného než jeden z výhonku wahhábovské „kultury“.
Wahhábíja či wahhábismus, to je válečnický dogmatismus, jenž přichází s myšlenkou nepřetržitého opakování hrdinské epopeje proroka islámu Muhammada bez ohledu na čas a místo. Nebojoval snad prorok islámu s „lidmi Knihy“ (rozuměj bible) a polyteisty? Ibn Abd al-Wahhábovi to nestačilo. K bezvěrcům, křesťanským a židovským věřícím přihodil vlastní souvěrce, nedostatečně zbožné muslimy. Z jeho sekty se stala policie islámu a úderný oddíl bojující proti duchovenskému stavu šíitů.
Víra v „jedinost“ (rozuměj „jediného Alláha“) se stává základním kamenem strnulého, represivního a fanatického společenského schématu. Ve jménu principu „není boha kromě Boha“ je budován systém odhalování málo zbožných, jejich udávání a represivní nápravy. Wahhábíja činí z monoteismu nikoliv náboženství, jež se dovolává existence jediného Boha, nýbrž náboženství, jež nařizuje podřídit se výlučně Bohu proroka Muhammada. Víra v boží jedinost zde přechází až do chorobné posedlosti. Každý wahhábovec je vychováván tak, aby měl hrůzu z léčky, do níž padla křesťanská varianta jednobožství zbožněním Ježíše a vírou ve svatou Trojici. Představa nějakého přímluvce u Boha se pokládá za zcestnost a hřích hodný nelítostného trestu. Holé tvrzení, že „Bůh je jeden a jediný“, tvrzení o boží jedinosti bez přívlastků, umožnilo islámu utvářet se jako „contra-religio“, jako náboženství anti-zbožňování, a vybavit se monoteistickou identitou, stojící mimo biblické příbuzenství (vzdor tomu, že se korán odvolává na biblického Abrahama).
Někdejší malá sekta wahhábíja si přisvojila nárok být to pravou muslimskou ortodoxií a stala se vzorkovnicí všech novodobých islamizačních pokusů. Vrací k aktuálnosti povinnost muslima dbát na důsledné odlišování monoteismu a polyteismu. Znovu objevuje ve světě pohanství, onen dekadentní stav společnosti předcházející zrod islámu, onu „džáhilíju“, jež zasluhuje tvrdé trestání a vymýcení. Lpí na doslovném napodobování proroka islámu, pěstuje představu muslimské obce, obklopené nepřátelským světem, jenž je obydlen lidskými démony, vyznavači idolů, bezvěrci, křižáky a sionisty.
Na wahhábovské vyvlastnění islámské ortodoxnosti reaguje v 19. století islámský reformismus. Stále častější setkávání muslimů s Evropou přimělo v té době muslimské vzdělance přiznat zaostávání jejich světa. Muslimští „heretičtí“ intelektuálové se pokusili islám modernizovat a zároveň ho nezbavit tradice. Islámský reformismus reaguje, ale zároveň prokazuje neschopnost přetrhat pouta s wahhábíjou, jež tak efektně skloubila puritánství s nostalgií po „zlaté věku“. Namísto inovační roztržky nacházejí reformisté s wahhábovci podstatnou shodu v diagnostice choroby islámu a léčebného postupu: islám je obklopen bezbožným světem a aby přežil, musí se utíkat do minulosti a trval na doktrinální přísností a požadovat džihád. Puritánský islámu a policejní myšlení wahhábovců znovu ožívají a nabízejí doktrinální kostru teroristického islamismu.
Ještě před samým koncem druhé světové války se rodí u břehů Arábie nová aliance na obranu před tušenými hrozbami budoucího poválečného světa. Americký prezident Roosevelt a saúdsko-arabský král Ibn Saúd podepisují v únoru 1945 „nový nadždský pakt“. Saúdovcům zaručuje ochranu a beztrestnost na příští desetiletí výměnou za ropu, jež napříště poteče výlučně na Západ a nikdy jeho nepřátelům.
Na první pohled vypadal tento nový americko-saúdský pakt jako vítězství diplomacie dlouhodobé stability. Ve skutečnosti šlo o něco trochu jiného. O potvrzení wahhábovské všemocnosti a o důkaz slepoty a sebeklamu Západu. Dodnes z toho mrazí v zádech.
