Islám není řešení

Po pádu režimů v Túnisku a Egyptě před dvěma lety vyhráli místní islamisté následné volby pod heslem „islám je řešení“. Jejich vítězství bylo podbarvované sebevědomými hlasy pro obnovu šaríy, božího zákona islámu, v občanských zákonících dotyčných zemí. Obava, že s islamismem nemůže přijít nic jiného než éra nové a dlouhodobé diktatury, byla silná. Násobily ji pochyby, zda vývoj i v arabském světě nakonec nepůjde směrem k nějaké islámské teokracii po íránsku. Jaká je situace dnes dva roky po převratech?

V Túnisku čelí islamistická strana Ennahda prohlubující se ekonomické krizi, rostoucí společenské nespokojenosti, stávkám a opakovaným výbuchů násilností. Přála by si přitáhnout k vládní odpovědnosti nejen dvě sekulární strany, s nimiž uzavřela taktické spojenectví na základě slibu stavět meze excesům islámských extrémistů v otázkách postavení žen, školství a charakteru veřejného života. Islamistická vláda by byla ochotna dělat ústupky i politickým formacím, které islamistickou vládu z principu odmítají, jen aby získala čas a mohla si vydechnout.

Vyjednávání nejsou snadná a váznou. Sekulární strany požadují od Ennahdy záruky, které jim náboženská strana dát nemůže. Demokracie doprovázená úsilím bránit se sekularizaci veřejného života nikdy fungovat nebude. Túniští islamisté se ocitli ve slepé uličce. Jejich egyptští bratranci z Muslimského bratrstva na tom nejsou o mnoho lépe.

V Egyptě alarmují negativní ekonomické ukazatele ještě důrazněji než v Túnisku. Vnitřní společenské napětí je citelné. Pouliční střety přinášejí opakovaně nemalé počty obětí. Při příležitosti druhého výročí egyptského převratu přišlo během demonstrací v Suezu o život devět lidí. Kritika islamistického prezidenta Mohamed Mursí sílí. Další olej do ohně přilil rozsudek s 21 kapitálními tresty v Port Saídu.

Odsouzení nejsou žádní odpůrci islamistů, jen fanoušci místního fotbalového klubu. Před rokem napadli 74 fandů známého káhirského mužstva al-Ahalí. Nešlo ani tak o rvačku dvou stran, které ve sportu hledají záminku k bitvě, jako o politický revanš rozvášněného davu. Místní si na hostech vylili hněv nad vývojem v zemi diktovaný z hlavního města. Střet zřejmě inscenovaly místní bezpečnostní sily jako odplatu za  revoluci, která ohrozila jejich bývalou všemocnost. Soudní tribunál rozhodoval pod politickým tlakem. Tvrdý trest byl žádoucí, neboť káhirští fanoušci a jejich zastánci už předem hrozili, že půjdou do ulic, nebude-li rozsudek odpovídat jejich představám.

Strach z nových bouří v Káhiře  přiměl islamistickou moc vyjít vstříc rozhněvané káhirské mládeži. Leč cenou za to je nová revolta v Port Saídu, jakási krvavá zkratka neschopnosti stávající moci zvládat všeobecně panující zlobu, která svírá dnešní Egypt. Prezident Mursí vyhlásil v Suezu, Port Saídu a Ismaílíji stanné právo. Výzývá zároveň opoziční síly v celonárodnímu dialogu.

Islamisté u moci mají dvě možnosti. Buď násilím a hrozbami potlačit opozici nebo s ní hledat kompromis. Na represe by však potřebovali revoluci oddaný bezpečnostní sbor, který jim chybí, a v egyptském případě i tichý souhlas armády. Vyjednávat s opozicí se teprve učí. Kdyby byl Egypt Saúdskou Arábií, mohla by jeho vláda na všech stranách uplácet. Leč na něco takového Egypt nemá. A tak se ukazuje, že islamisté sami vládnout nedokážou.  Ani sekulární opozice na druhé straně není natolik silná, aby si mohla dovolit islamisty ignorovat.

Islám není řešení, ale obejít ho naráz nelze. A tak stávající poměr sil nutí obě strany hledat vzájemně přijatelná východiska. Arabské revoluce nenaznačují, že by měly v záloze nějakou svou údernou pěst, milice typu íránských strážců revoluce, která by likvidovala nepohodlné protivníky a probouzela v davech strach. To vše dohromady staví jak Túnisko, tak i Egypt hodně daleko od íránské teokratické cesty. V popřevratových nejistotách a zmatcích revoluce, které potrvají nepochybně ještě dlouho budou, to konec konců není tak špatná zpráva.