Demokratický Západ čelí islamismu. Globálně pojatá ideologie využívá terorismus v dosud nevídaném měřítku s jediným cílem - zničit západní demokracii. Boj s revolučním muslimským fundamentalismem, jenž dělá z islámu vražedné náboženství, je velkým tématem 21. století.
Jak známo, lidstvo riskuje katastrofy nikoliv především proto, že vytypované budoucí oběti nenaslouchají prorokům zkázy z vlastních řad. Daleko víc je ke katastrofám přibližuje nezájem uvěřit hrozbám svým příštích katů. Kolik lidé před srpnem 1940 četlo Mein Kampf? A kolik z těch, kteří si ho přečetli, byli ochotni brát tento pamflet vážně? Kolik lidí dnes čte bohatou literaturu islámských fanatiků? Kolik lidí dnes věří malému Hitlerovi z Teheránu, když slibuje „vymazat Izrael z mapy“? Jinak řečeno, nevěří se tomu, že by se Izrael nechal strhnout a že by zatáhl Blízký východ a svět do jaderné zkázy.
Dlouhá zkušenost s těmito agitátory mě naučila věřit jim doslova. Prolistoval jsem stohy nenávistných pojednání v knihovně fakulty islámského práva Ammánské university před dvaceti lety. Dnes je jich tolik, že je ani prolistovat nestačím. Dalo by se nad tím mávnout rukou, pokud by mě ta dlouhá léta nepřesvědčila, že islám dosud neopustil vývojovou fázi „doslovnosti“, tedy „co je psáno, to je dáno“. Prvním krokem k moudrosti je uvědomění si staré pravdy: Odstup je výsadou lidí rozumu. Fanatici jsou lidé upřímní. Bohužel.
Vím, že pochopit je těžké. Ovládá nás rozum a náboženské války nám připadají směšné. Natolik se příčí naší zkušenost a našemu způsobu bytí ve světě, že těžko chápeme, jak se někdo může oddat náboženské nenávisti. Nechce se nám věřit, že mohou ještě existovat lidé toužící po náboženské válce a přesvědčení, že se v ní dá vyhrát.
Jak na to reagujeme? Dvěma způsoby. V případě prvního odmítáme udělit nálepku dobrý věřící těm, jenž se nám nelíbí. Následně se islám Ibn Ládina označuje jako „zbloudilý“. Jenže zbloudilý ve vztahu k čemu? Ve vztahu k naší představě, jakou si o islámu děláme nebo jakou bychom o něm uvítali. Ale je nesmyslné poučovat Ibn Ládina o „opravdovém“ islámu. Má korán a věroučné texty velmi pravděpodobně v malíčku. Žádný pravý, ryzí, islám neexistuje. Způsob, jakým emír al-Káidy chápe islám, je také „opravdový“. Jen s malým dovětkem. Jeho výklad islámu je obhajobou zločinu.
Ve druhém případě zavíráme oči před evidentním. Jaképak náboženství, o to přece vůbec nejde! My, lidé ze Západu, to přece musíme vědět, když jsme náboženství opustili a vůbec nám nechybí. A tak hledáme „rozumné“ důvody náboženských válek. Ekonomické, politické, územní. Kdyby se tak jen vyřešil ten protivný problém Blízkého východu, považte, to by bylo jinak. Nebylo. Samozřejmě. I kdyby se zítra ustavil palestinský stát na všech okupovaných územích Palestiny, nic se nezmění. Stejně tak kdyby zmizel izraelský stát a uprchlíci se masově vrátili do Hajfy, Lúdu a Jaffy. Nic by se nezměnilo na válce džihádistů „proti židům a křižákům“. Příčinou každé náboženské války není ani území, ani majetek, ani politická moc. Důvodem je náboženství.
Rozumějte mně dobře. Nechci tvrdit, že vyřešení problému Blízkého východu, Kašmíru, Čečny, Afghánistánu či Iráku neposlouží k ničemu. Tyto problémy se musejí vyřešit, protože je to třeba. Politicky i morálně. Netvrdím také, že neexistuje žádná vazba mezi těmito lokálními konflikty a islamistickým vřením. Je nesporné, že zmíněné sterilní abscesy, ten blízkovýchodní především, velice usnadňují rekrutování učedníků terorismu a sebevražedných atentátů. Jsou to však jen katalyzátory, nikoliv příčina.
Rozpad osmanského chalífátu ve 20. letech 20. století vedl ke vzniku vakua, do něhož se vklínily první hlásné trouby islamismu z egyptského Muslimské bratrstvo. Více jak dvě desítky let, prosím pozor, před vznikem Státu Izrael. Sledujeme promluvy Ibn Ládina a nyní především jeho pobočníka Ajmána az-Zawáhirího. Osud Palestinců je jim pouhou zástěrkou, pouhým nástrojem. Oč více o nich mluví, o to více na ně kašlou. Slyšeli jste snad, že by přáli Palestincům vlastní stát? Podobně je jim lhostejný osud každého jiného národního státu na půdě islámu. Naopak. Nákazu západní státností a demokracií je třeba u muslimů vyhubit.
Co dělat? Uvažujme pod úhlem planety, jak se dnes říká, globálně, a pak v evropském kontextu. Obojí je navzájem propojené. V planetárním celku jde o to prosadit správnou kombinaci síly a hospodářského rozvoje. V evropském kontextu se cesta jmenuje integrace. O té však podrobněji příště.
