V Senegalu bylo odsouzeno několik homosexuálů k víceletému žaláři. Imámové v místních mešitách nyní vedou kampaň proti homosexualitě. Mluví o zhoubné úchylce, kterou je třeba léčit výchovou. A pokud se viník nenapraví, zasluhuje právem smrt. Místní politici odpovídají zahraničním novinářům na dotazy, co si o tom myslí, pokrčením rameny. „U nás lidé takto uvažují, brání svou kulturu a tradice a my proti tomu dělat nic nemůžeme a ani nechceme“.
Na případu jsou zajímavé dvě skutečnosti. Za prvé: Islám, který homosexualitu považuje za odporující božímu zákonu, fungoval po staletí v prostředí, kde k homosexuálním vztahům nebylo nikdy daleko. Povinné separování chlapců a dívek nahrávalo nezřídka téměř milostným vztahům mezi chlapci, zejména v letech dospívání. Vzdor deklarovanému zákazu praktikovat sexualitu uvnitř jednoho pohlaví se nepěstovala nějaká společenská averze vůči této zvyklosti. Moderní život ovšem přináší otevřenost a svobodu informací a napomáhá formulovat práva menšin i tam, kde to nebylo zvykem a tradicí.
Za druhé: Radikální muslimský fundamentalismus, jenž považuje reislamizaci společnosti muslimských zemí za své svaté poslání, potřebuje kauzy, pomocí kterých by burcoval vědomí věřících a mobilizuje je k záchraně islámu. Homosexualita je jedním z témat, která se hodí. Západní země homosexuálním menšinám dávají slovo a prostor. Zbožné věřící to pohoršuje. A islamističtí agitátoři mají příležitost vyrukovat s tím, že společnost muslimů je ohrožena západní zvrhlostí.
Není to poprvé, kdy jsme svědky takové taktiky. Před dvaceti lety přišel podobně vhod román Satanské verše Salmana Rushdieho. Dílo „rouhače“, hodného zatracení. Autor si dovolil literárně zpracovat příběh, který islám oficiálně odmítá. Kořeny této „story“ sahají do počátků islámu. Vepsala se do ní jak tehdejší averze nepřátel nově vznikající víry, tak se do ní promítlo pochybování samotného proroka islámu o tom, zda má věřit svému úkolu „božího posla“. Vypráví o tom, že některé verše koránu našeptal Muhammadovi nikoliv Alláh, nýbrž naopak sám ďábel. Ve Francii to byla po celá 90. léta zase kauza islámského šátku ve státních školách a před třemi lety dánské karikatury. Radikálům jde o to pobouřit zbožné věřící, vyhnat je do ulic a pak nabídnout veřejné správě pomocnou ruku, jak rozvášněný dav zklidnit. Jedná se o prostou kupeckou logiku: My vám zklidníme věřící a vy nám ustoupíte v tom, co je v zájmu naší víry.
Tárik Ramadán, v Evropě působící islámský intelektuál, byl předčasem uveden do rozpaků, když mu Nicolas Sarkozy, tehdy ještě jen ministr vnitra, položil otázku, zda je proti kamenování nevěrných žen. Pro muslima je to záludný dotaz. Když řekne, že ano, popře boží zákon, šaríu, který čin nevěry u ženy kvalifikuje velice přísně a určuje pro něj patřičně odstrašující potrestání. Když řekne, že nikoliv, budou ho mít všichni normálně uvažující Evropané za barbara. Ramadán tehdy prohlásil, že takový typ trestu je pro většinu muslimů vyhaslý.
Před několika dny jsem shlédl francouzský televizní film Malý Jeruzalém. Vypráví příběh dívky z židovské rodiny, důsledně praktikující víru a žijící na pařížském předměstí Sarcelles. Tato předměstská čtvrť je známá těsným sousedstvím židovské a arabsko-muslimské populace, v obou případech původem ze severní Afriky. Hrdinku přitahuje Džamíl, mladík arabského původu. I on prožívá milostné vzplanutí. Dívka se citu zprvu brání a svému idolu napíše, že náboženství její rodiny jí nedovoluje navázat s ním poměr. Zdá se, že Džamíl se urazil. Jako kdyby mu taková výmluva připadala směšně staromódní. Přesto představí mladou Židovku svým rodičům. U šálku zeleného čaje s příchutí máty dojde ovšem ke konfliktu. Mladíkův otec se dovídá, že dívka patří jiné víře. Na syna se rozzlobí a je po idyle. Divák čeká marně na to, že následující milostná scéna dva mladé lidi spojí bez ohledu na rozdílnost jejich nábožensko-rodinných kořenů. Mladíka vášně překvapivě a náhle přejdou. Z milostného objetí zbaběle prchá. Zarmoucené děvče je rozhodnuto jít dále svou vlastní cestou bez ohledu na rodinu. Ta ostatně po vypálení místní synagogy a po antisemitsky laděném útoku na staršího bratra, rabína, odchází pryč z Francie do Izraele.
Jistě, film, o němž mluvím, je vskutku spíše uměleckou stylizací než dokumentem. Leč klade otázku, jež není zcela nezajímavá. V nedávno publikované kniha Krize islámské civilizace, jejímž autorem je irácký politik Alí Alláwí, se ostře napadá „hysterická islamofobie, jež následovala po září 2001“ a „arogantní pokusy ´reformovat´ islám ve jménu porážky terorismu“. „Západ nám nepomůže. Znovu se zmocnit ´ducha islámu´ je úkol pro muslimy, nikoliv pro nemuslimy. To, co se nabízí jako ´islámská alternativa´, je ve skutečnosti jen západní modernita v islámské hávu. Muslimové se musejí vybrat. Buď obnovit svoji civilizaci nebo rozředit islám v sekulárním modernismus“. Celkově vzato, typický produkt arabsko-islámského myšlení. Pláč nad ztracenou slávou a obviňování druhých.
Jak nás opakovaně poučují arabští a muslimští intelektuálové, v Evropě panuje „islamofobie“ a Západ soustavně chystá na muslimy nějaké léčky. Opravdu? Proč tedy uprchlický tok z muslimských zemí na Západ neustává? Nechci nikoho z Evropy vyhánět, leč pokud se některému z muslimů zdá, že je tady zkracován v náboženských právech, může se podobně jako ta židovská rodina ze shora představeného filmu zase odstěhovat. Nikoliv do Izraele, ale mezi své. Není jich ve světě přece tak málo. Ostatně, mnozí islámští právníci dlouho tvrdili, že muslimové na území, kde vládnou jinověrci nebo bezvěrci, nemají vlastně vůbec vstupovat. Proč na tento princip novodobí fundamentalisté zapomínají? Že by šlo také o vyhaslé nařízení, jakým je kamenování nevěrných žen podle výše uvedeného výroku Tárika Ramadána? Pokud ano, mám obavu, zda nařízení šaríy vyhasíná jen podle toho, co se zrovna hodí a kdo poslouchá?
V případě homosexuality, s níž jsem tentokrát začal, to vypadá, jako kdyby vyhaslost pominula nebo jako kdyby spící zásada nečekaně ožila. Nikoliv proto, že by radikálům islamismu šlo tak úzkostlivě o mravnost samotnou. Jak sexuální chování, tak rozhodování o tom, kde a jak člověk bude žít, se týká obecně svobody. A ta, jak známo, není v islámu majetkem individua, nýbrž kolektivu věřících.
Ostatně, v islámu jde především o bratrství, nikoliv o svobodu. Že to spolu nesouvisí? Ale ano. Muslimové se zpravidla oslovují „bratře!“ a zřejmě není náhodou, že se první moderní organizace islámského fundamentalismu nazývá Muslimské bratrstvo. Islám je rovnostářský a znamená „odevzdanost“. Francouzský arabista Louis Massignon nazýval islám „okouzlující odevzdaností“. Proč dávat člověku svobodu, když je tak pohodlné, bezpečné a hřejivé podřídit se síle nějakého božího slova? Takové rovnostářství dovoluje přijmout bratrství jako útočiště i závazek a zažívat ho jako něco přirozeného. To, co je cizí takové „odevzdanosti“, se pak jeví, docela snadno a „přirozeně“ jako něco nenormálního, podezřelého a nebezpečného. Jednou homosexualita, jindy svobodná volba partnera. Jednou svoboda slova, jindy právo kritiky.
