„Muslimské země s trilionem (1000 miliard) dolarů a více jak miliardou lidí investují do výzkumu méně než země srovnatelné do velikosti a bohatství“. V prestižním americkém časopise Science (srpen 2008) o tom píše ředitel alexandrijské knihovny Egypťan Ismail Serageldin. Co je důvodem takového stavu? Důvodů je více. Leč jeden je nesporný a pisatel článku na něj neváhá poukázat. „Je to narůstající nevraživost ve společnosti, kterou povzbuzují samozvaní strážci náboženské pravdy. Svou představu striktního náboženství vnucují do všeho, o čem se veřejně hovoří a debatuje“.
Na jaře minulého roku publikoval francouzský historik Sylvain Gouguenheim opus s názvem Aristoteles na hoře svatého Michala. Knížka vyvolala skandál. Autor se ve své knížce mimo jiné ohrazuje vůči „omezené představě“, která měla a má v okruhu orientalistických badatelů své zastánce a která není tak docela moderní, ale stále se vrací. V čem tato představa spočívá? Její zastánci vědomě či podvědomě nerozlišují arabskost a islámskost, netrvají na tom, aby obojí bylo rozlišeno. Následkem toho se udržuje nebo dokonce dále pěstuje dojem, že se civilizace vycházející z kultury arabského jazyka dosahuje svého zlatého věku mezi 10. až 14. stoletím díky islámu.
Arabisté-orientalisté si zvykli připomínat velkou vědeckou tradici „arabskou“ nebo „islámskou“. Volba adjektiva závisí na tom, čí hru, kdo hraje. Ibn Hajthamovi (latinsky přepisovaném Alhazen) (965-1039), matematikovi a arabskému středověkému vědci, jehož bohaté dílo bylo naroubováno na hlubokou znalost řeckých autorů, se tradičně přisuzuje zásluha na definování techniky empirického výzkumu dávno před Galileiem. Pokud se tato slavná minulost stává výzvou k ještě zářnější vědecké budoucnosti arabského světa, nelze namítat nic. Je-li však strategií těchto reminiscencí oslava „zlatého věku islámu“ s cílem přesvědčit, jak je užitečné obnovit vládu islámu, pak je třeba nad touto strategií postavit velký otazník. Je třeba tak činit o to důrazněji, neboť tzv. „zlatý věk islámu“ prezentují dnešní islamističtí agitátoři pochopitelně jen tak, jak se jim to hodí. Nekriticky a bez nuancí.
Nechci být advokátem Gougueheimovy teze, ale hysterii, kterou kolem ní vyvolali někteří francouzští historici-orientalisté, pokládám za nepřijatelnou. Nejefektivnějším útokem na názor ve vědě, s nímž nesouhlasím, je označit autora za pavědce. Po četbě Gougueheimova spisu lze mít sice pocit, že autor se snaží umenšit příspěvek středověkých badatelů hlásící se k arabství do vědeckého rozvoje, byť arabský vklad je jasně prokázaný. Leč dělat z něj koupeného ideologa, sloužícího „protiislámskému tažení“, je scestné. Horliví Gougueheimovi kritici provádějí za tichého potlesku hlasatelů islamismu přesně to, co proskribovanému autorovi vyčítají. Jejich obhajoba „vědeckosti“ je ve skutečnosti službou v duchu „užitečného idiotismu“.
Měl-li bych možnost pro něco v návaznosti na Gouguenhaimovu knihu plédovat, pak by to bylo právě to, co na jejích stránkách tak explicitně vyjádřeno není. Muslimské náboženství šlo v minulosti proti vědě a nijak nepřispělo k vědeckému rozvoji arabského středověku. Řada vědců psala svá díla sice arabsky, i když to byli křesťané a Židé, Peršané a Turci. A těm, kteří soudí, že není oprávněné dělat rozdíl mezi jazykem, kulturou a náboženství lze odpovědět citátem z více jak 125 let staré přednášky francouzského filosofa a religionisty Ernesta Renana. „Vše, co je psáno latinsky, neslouží slavě Říma, vše, co je psáno řecky, není helénským dílem, a vše, co je psáno arabsky není arabským výtvorem. Jako nevděčí vše, co vznikne v křesťanské zemi křesťanství, tak také to, co vznikne v nějaké muslimské zemi není pokaždé plodem islámu“.
Ve svých počátcích islám neznal žádnou vědu. Teprve za panování Abbásovců, kteří přesunuli centrum muslimské říše do Mezopotámie, rozkvétá studium vědy v Íránu (medicína, geometrie, logika). Utekla se tam řecká filosofie a věda, když byla vyhoštěna z římské říše. Na osvětě se podíleli arabizovaní křesťané nestoriáni. Spolu s Peršany představovali, jak by se dnes řeklo, vědeckou inteligenci říše a jako jazyk vědy používali arabštinu. Dnešní islamističtí propagátoři se sice rádi svezou na módě „zlatého věku“, ale dokážou současně jedním dechem odsoudit abbásovskou periodu jako islámsky „neautentickou“.
Prosazování islámu bylo vždy spojeno s persekucí vědy. Fatalismus hlásaný islámem je antitezí bádání a poznávání přírody a člověka. „Alláh ví lépe, jak se věc má“, soudí přece každý „pravověrný“ muslim. Dokud byl islám slabý, mohla v jeho rámci prosperovat „arabská věda“. Když se stal vítěznou silou, veškerou svobodu a vědu zničil. Jak jinak si vysvětlit, že po „zlaté věku“ arabské vědy přišla „temná století“ stagnace spojená s přemílání věčných koránských pravd?
Obhajovat islám jako vzor příkladné tolerance vůči poznání je dokladem neznalosti islámu. Logicky by z toho mělo plynout jediné řešení. Zbavit se islámu. Něco takového není reálné a je to navíc zbytečně radikální. Stačilo by zbavit islám arogance a fanatické hrdosti, který v něm udržuje a pěstuje islamismus. Pomožme rozumným muslimům (já doufám, že stále ještě jsou, neb jsem pár takových osobně poznal, byť nyní tvoří menšinu) dospět k takovému stavu spirituálního nadhledu, v němž náboženské zanícení a víra ztrácejí agresivitu. Možná pak odvážně dají příklad ostatním.
A pokud jde o vědu v muslimských zemích, čeká ji neméně těžký úkol. Svést zápas s náboženským despotismem. Ostatně, Ismail Serageldin to článek v časopise Science říká velmi jasně: „Rozvoj vědy potřebuje něco podstatnějšího než jen peníze. Svobodu bádat, kritizovat, myslet a zvažovat nemyslitelné“. Že by hozená rukavice bohatým ropným státům arabského Východu? Jejich povrchní, „technologická modernita“ a třpytivé bohatství má tolik obdivovatelů. A přitom trčí ze shnilých základů.
