Írán ukvapení a překvapení

Nátlak na Írán neslábne. V minulých dnech se setkali zástupci Německa a pěti stálých členů RB OSN v Berlíně a jednali o tom, jak přimět islámskou republiku vzdát se obohacování uranu, jinak řečeno prvního kroku k jaderné zbrani. OSN chystá již třetí rezoluce proti Íránu. Svět je zneklidněn a hodlá vzdor Íránců otupit stůj co stůj. Nyní dokonce i kompromisem mezi Západem na jedné straně, který by rád udeřil silněji, a Ruskem s Čínou na druhé, podstatně opatrnější straně. Leč Teherán, alespoň navenek, výzvy k rozumu ignoruje. Divadlo pokračuje, ale podstatné leží jinde.  

Plakát domácí íránské opozice zobrazující prezidenta Ahmadínedžáda jako Hitlera.Haaretz

Írán se sotva zřekne svých jaderných ambicí. Trvá na tom, že jeho úmysly s atomy jsou civilní, nikoliv vojenské. Mezinárodní kontrole se ovšem brání. Teherán si postavil hlavu a z problému dělá věc národní hrdosti. Nelze čekat, že se v dohledné době něco změní. Lámat nad tím hůl by však bylo předčasné. Írán má v záloze jak ukvapenost, tak překvapivost. 

Nátlaky a sankce bývají zřídka účinné. Přesto nejsou zhola zbytečné, zvláště tehdy, když vycházejí z širší názorové shody v zásadním ohledu. Mezinárodní zneklidnění je poselstvím, jež íránští představitelé nemohou zcela ignorovat. Zejména pak v situaci, kdy se jejich domácí scéna názorově drolí a její monolitnost zůstává jen na povrchu. 

Z dálky se obvykle vidí a slyší výhradně urputný Mahmúd Ahmadínedžád. Prezident Íránské islámské republiky by chtěl vymazat Izrael z mapy a sjednotit všechny radikály islámu do společného šiku v čele s šíitským Íránem. Tento mystik, osvícený Bohem, je vskutku typem, jenž nemůže koneckonců nevzbuzovat obavy. Kupodivu nejen u těch všech ve světě, kteří mají hrůzu z muslimských fanatiků. Zneklidňuje dnes už i ty, kteří si ho vytvořili. Křídlo nejkonzervativnější šíitské duchovenské hierarchie. V roce 2005 dostal tento bývalý starosta Teheránu, původně volební outsider, podporu konzervativců, zápasících tradičně o moc a vliv se dvěma dalšími proudy režimu, realisty a reformátory. 

A naděje části veřejnosti, spojované s Mahmúdem Ahmadínedžádem také vybledají. Ztratil podporu nejchudších, kteří v něm viděli svého zastánce. To tam je nadšení arabsky hovořící části chudého západního Balúčistánu. Obecní volby na konci roku 2006 vyzněly jako porážka někdejšího hrdiny. Sliboval obrat a lepší život, ale zůstalo jen u slov. Minulý podzim mu duchovenstvo zasadilo ještě drtivější ránu. Do čela svého Shromáždění znalců, jež je nejvyšším orgánem šíitského duchovenstva, jmenovalo Alího Akbara Hášemí  Rafsandžáního. Nesporný sok, čekající na příležitost. Bývalý prezident a pragmatik. Jak známo, je nakloněn  politice otevřenosti a normalizaci vztahů s USA. Obhajuje zásady tržní ekonomiky a státní zásahy do hospodářství, propagované prezidentem Ahmadínedžádem, pokládá za naivitu nevzdělance.

Před nacházejícími parlamentními volby 14. března, jež budou dalším plebiscitem o politice stávajícího vedení země, se Mahmúd Ahmadínedžád ocitá v izolaci, jeho vliv slábne a opakovaně se stává terčem domácí kritiky. Naposledy ho veřejně postavil na pranýř nejvyšší duchovní vůdce, ajatolláh Sajjid Alí Chameneí. Počátkem čtvrtého lednového týdne mu přiřkl vinu za to, že Íránci nemají dost plynu na topení. V zemi s druhým největším světovým přírodním bohatstvím zemního plynu a také s drsnou zimou v některých oblastech zemřelo následkem chladu v posledních dnech 64 lidí. Zásobování plynem vázlo. Rozhořely se naopak vášně a je z toho národní skandál. Írán, země s bohatou minulostí, jak vidno, nepostrádá pestrý veřejný život. A z něho mohou vzejít nejen nemilá ukvapení, ale občas i nějaká nečekaně nadějná překvapení.