Individuum nebo kolektivum

„Sám nejsi nic“ hlásal kdysi básník S. K. Neumann na znamení oslavy kolektiva, které mělo světu přinést spravedlnost. Po celé minulé století bylo kolektivum národní a později třídní bráno za rozhodujícího dějinného hybatele, k němuž se individuum lidské mělo obracet a před ním se klanět. Dnes se karta obrátila. Individuum v převleku mediální celebrity stojí v centru dění za obdivného či jen pasivního přihlížení zmateného kolektiva, jímž je pohrdáno.

V rozpravách kolem nedávno se odbývající přímé volby prezidentské jsme měli vícekrát možnost slyšet nelichotivá slova na adresu našeho národního kolektiva. Podle nemalé části našich občanů je lid obecný tupý, nedozrálý, ba dokonce pitomý. Ruku v ruce s tím kráčel povzdech nad tím, že nám kvůli té demokracii nemohou vládnout filosofové nebo lidé nejen moudří ale i vznešení.

Nebylo by vhodné zůstat jen u tohoto soudu a pohoršovat se nad ním. Pokusme se negativní konstatování změnit v pozitivní východisko k solidnímu uvažování o demokracii. Taková úvaha začíná tehdy, když si připustíme občasnou hloupost lidu.

Je-li lid občas hloupý, pak tedy demokracie znamená v některých chvílích vládu hlouposti. To je jistě logicky správné, leč z hlediska skutečnosti ani tato sebesprávnější poznámka nemůže nic změnit na tom, že demokracii máme a nadále chtít budeme.  Nad demokracií lze vzdychat, ale je to asi tak nastejno s tím jako, když vzdycháme nad životem. Život také nevyvrátíme konstatováním, že má občas vady.  

Je dobře známa ušlechtilá teoretická zásada hovořící o vládě filosofů. Vypadá to na první pohled jako ideální řešení. Vláda moudrých, co lepšího si přát! Ovšem i tato představa má své trhliny. Stejně jako je falešné tvrdit, že lid je dokonalý, tak je to s tvrzením, že intelektuálové a vzdělanci vůbec jsou jaksi od podstaty dokonalí. Ten, kdo dokáže obdivuhodně přemítat o hranicích poznání a o pravdě vůbec, nemusí být nutně způsobilý k tomu, aby si věděl rady s bolestmi každodennosti, ať se týkají hodnoty koruny, penzijní reformy nebo hospodářských propadů a zaměstnanosti. Kdo hloubá o pravdách nekonečných, ztrácí občas smysl pro pravdy konečné.

Lid bývá pitomý, ale i filosofové bývají pitomí. V tom vězí hluboké oprávnění demokracie. Filosofové leckdy podléhají samospádu rozumu a dávají svým myšlenkám obludné tvary. Bývají neobyčejní jako kdyby je k tomu hnala jejich ctižádost. Leč k řízení světa se nejlépe hodí „obyčejný člověk“. Dlouho jsme se učili, že Lenin byl neobyčejný člověk a velmi pravděpodobně takovým člověkem byl. Jeho cestu vroubily mrtvoly a zříceniny. Možná bychom si mohli položit otázku, zda neobyčejní lidé nepotřebují k tomu, aby se udrželi u moci diktatury a vyšetřovací komise. Společensky velice nebezpečnou věcí je osamocený rozum pracující v prázdnotě a bez styku s realitou.

Filosofie nemusí znamenat moudrost, nýbrž jen zběhlost v určitých otázkách. Skutečně moudrých lidí je právě tolik mezi rolníky jako mezi filosofy. Lid má sice omezenou inteligenci, ale tato omezená inteligence dává tvar věcem a základy životu. Lid, nikoliv filosof, udržuje svět. Je anonymní a mlčky nese pořádek světa a udržuje souvislosti, které by příliš mluvní filosofové nejraději rozmontovali, ne-li přímo rozsekali na cucky, aby vzniklé trosky mohli znovu skládat po svém dohromady.

Vládnoucí filosofové tedy nejsou žádné terno. Pošetilost se jim nevyhýbá, stejně jako lidu, od něhož  nelze očekávat bůhvíco. Vše, co žije, chybuje. Název homo sapiens, jak jsme svůj druh nazvali, je poněkud přehnaný. Lid, jak ho známe z historie, těžko přejde do učebnic jako morální vzor. Nutno se s ním rvát o hodnoty. Morální základ demokracie vězí v tom, že i knížata a filosofové jsou nedokonalí právě tak jako všichni ostatní lidé a že je lépe vládnou ve prospěch ohromnému počtu nedokonalých než ve prospěch elitního kroužku nedokonalých.

Bývaly doby, kdy se slušelo pokládat individualismus za mizerný, liberalismus za podlý a autoritu individuálního rozumu za nicotnou. Lidu se dávala podoba čehosi nadosobního, co si nezadalo s nejvyšší bytostí. Lid, aniž to tušil, „naplňoval dějinnou nutnost“. Vyznavači něčeho podobného pak rukou prodlouženou o pero psali tvrdíce, že lid chce to a lid nechce ono. Vzpomínáme také na to, jak jedna strana, která toho nejvíce namluvila o lidu, přestala se velice záhy spoléhat na jednotu lidového názoru. Řekla si, že své cíle prosadí na základě vůle omezené části lidu a že ji ani nenapadne čekat, že lid dozraje do „ideálního“ stavu naplněn odzdola nahoru ideály.

Leč zkušenost by neměla produkovat jev opačný. Naděje na pohodlnou vládu jedné strany dodnes způsobuje, že se národ štěpí a Čech má k Čechovi mnohdy dál než k nějakému Britovi či Američanovi. Mrak zášti potáhl nebe nad Prahou a nejen nad ní. A mnohdy vězí každý z nás ve svém koutě s představou, že si vystačí sám nebo s těmi, kteří mají stejný názor jako on.

Přitom každý rozumný člověk musí uznat, že jen Robinson žil ze své vlastní práce. V civilizované společnosti se stává jednotlivec dlužníkem civilizace od okamžiku, kdy přijde poprvé do školy. V naší době nikdo nemá nic jen ze své moci, v každé věci jsou stopy stovek a tisíců mozků a rukou. Demokracie by nás měla učit, že s lidem lze dobře a bez zklamání vyjít, nevidíme-li v něm ani myticky rozumný celek, ani dav tupých jedinců s chováním ovcí. Vysoký les nedělají jednotlivé vysoké stromy, nýbrž celek stromů přesahujících průměrný vzrůst. Tady začíná cesta ze slepé uličky, do níž nás zahání naší mysli přeceněňovaný svár individua a kolektiva.