Heroin a Tour de France

Cyklistická Tour je po filmových Cannes a tenisovém Rolandu Garrosovi třetí zábavně společenskou akcí, kterými každoročně žije francouzská veřejnost koncem jara a počátkem léta. Když cyklisté dorazí po téměř třech týdnech konečně na pařížská Elysejská pole, mohou v klidu začít francouzské prázdniny. Letos budou cyklisté kroužit Kolem Francie již po devadesáté čtvrté. Hezká tradice, bohužel v posledních letech opakovaně poškozovaná dopingovými aférami. Nejnovější historie závodu se jimi doslova hemží. Pravda, doping k cyklistice patřil vždy, jen se o něm nemluvilo tolik, jako se mluví dnes.

 Skandály okolo Tour de France jsou nedobrou vizitkou. Trápí zejména francouzské patrioty. Národní fyskulturní památník se otřásá. Kolo a zdraví přestávají ladit. Na denní světlo se dostává nepříjemná, byť po léta známá pravda. Péče o závodící cyklisty profesionály je špatná, snad dokonce zvrácená. Sportovci umírají mladí. Zatímco se lidský život nepřestává prodlužovat, někdejší slavní vítězové Tour de France odcházejí ze života mladší a mladší.

Sebevraždy, nádory, drogy, alkohol, viry a paraziti přemáhají psychicky a fyzicky oslabené organismy sportovců.  Hugo Koblet, vítěz z roku 1951, zemřel v 39 letech, Gastone Nencini, vítěz z roku 1960, v 50 letech, Luis Ocaňa, vítěz z roku 1973, v 49 letech, Jacques Anquetil, vítěz z let 1957, 1961-64, v 53 letech, Jean Robic, vítěz z roku 1947, v 59 letech. Umírají ale i ti, kteří jen závodili a nevyhrávali. Roger Rivière zemřel ve věku 40 let, José Manuel Fuente neměl ještě ani 50 let. K nim se řadí plejáda dalších. Méně známých a neznámých cyklistů, profesionálů i amatérů, kteří předčasně zemřeli jen proto, že se utekli k medicíně. Nešlo jim o život, šlo jim o výkonnost.  A zvyklost, stále běžnější, se promítla i do jazyka. Cyklistický slovník už zná výraz perf, značící jak výkon, tak infuzi do žil. Soudobí sportovní hrdinové odcházejí do nebytí nezřídka mladí. Jejich život je intenzivní a plný, ale příliš krátký.

Hrdinové sportovních klání by mohli najít své předlohy v antických héróech. I oni byli slavní, umírali a měnili se v kulty. Na rozdíl od těch současných umírali ovšem ti antičtí zpravidla v boji a na vrcholu slávy. Osud je tak ušetřil potupy.  Nemuseli po skončení kariéry, jako dnešní sportovní hvězdy, žít obyčejný a banální život. Nepili minerálku, nýbrž magické nápoje. Jako třeba nektar. Božský nápoj přinášející Olympanům spolu s ambrosii věčnou mladost a nesmrtelnost. Před sto lety si na to vzpomněli němečtí farmaceuti, když hledali pojmenování pro novou substanci připravenou z opia. Inspirovali je antické báje popisující stavy héróů po požití nektaru. Drogu pokřtili heroin.

Héróové jsou k tomu, aby vítězili a byli milování. Aby vzbuzovali úctu a lásku. Sokratés odvozoval slovo hérós od erós, což řecky znamená touhu, zpravidla po krásném těle. Všichni s filosofovým názorem sice nesouhlasí, ale výklad je to hezký.  Héróové se rodili ze svazku bohů a smrtelnic. Tento původ zakládal jejich heroickou i erotickou sílu a přitažlivost.  K rase šampiónů, udivujících milostnými výkony, patřil Héraklés. Ještě než se pustil do plnění pověstných dvanácti úkolů, obsloužil padesát dívek. A pak dokázal zabít dokonce i nebezpečného lva z hory Cithéron.

Když dnes naši sportovní borci berou hormony a naši důchodci viagru, není v tom vůbec nic nového. S jedinou výjimkou. Antičtí hrdinové byli bájní a smrtelníci se s nimi ani nepokoušeli porovnávat. Na rozdíl od moderních héróů. Ti jsou stavěni před davy jako vzory. Zmocňují se našich srdcí a sami kvůli tomu opotřebovávají své srdeční svaly dopingem, jemuž se dříve říkalo posilující nápoj. Leč milióny nadšenců sportování nechtějí umírat ve třiceti letech. Jako třeba před 40 lety anglický cyklista Simpson v krutém stoupání na horu Ventoux.

Na rozdíl od šampiónů skonala Francouzka Jeanne Calmetová před necelými deseti lety v požehnaném věku 122 let. Za vzor veřejnosti přesto neslouží. Snad pod dojmem výtky německého filosofa Fridricha Nietzscheho: „Mnozí umírají příliš pozdě a jen někteří příliš brzo. Přesto se rozumná zásada Zemři včas! bere za cosi nemístného“. Před časem běžela ve francouzské televizi reklama na penzijní pojištění. Vystupoval v ní bývalý cyklista Raymond Poulidor, kdysi „věčně druhý“ za Jacquesem Anquetilem. Jako vzor dlouhověkosti. Vydržel závodit dvacet let a dodnes se těší dobrému zdraví. Jak tvrdil v reklamě, dokázal pečovat jak o své tělo, tak o automobil. Prý ho ten jeho vozil plných 600 tisíc kilometrů. Pravda, za všechno se platí. Poulidor nikdy nevyhrál Tour de France a nepoznal slávu žlutého trikotu.