Generace Facebooku

O dějinách rozhoduje často technika a její novinky. Bez Gutenbergova knihtisku by nebylo Luthera a ani reformace. Bez plakátů by revoluce roku 1789 neuvedla do pohybu Francouze. V roce 1848 šířily po Evropě „Jaro národů“ noviny. Záznamové kazety přivedly v roce 1979 Chomejního k moci v Íránu. Podobných příkladů by se určitě našla ještě celá řada. Stane se letošní rok rokem Facebookové revoluce?

Podobnost a souhra protestů, v níž se angažovaly mládeží a nastupující generace, nejsou náhodné.  Nejprve zasáhly arabský svět od Túnisu po Káhiru, od Bahrajnu po Jemen, následovány pobouřením mladých Madriďanů, rebelů v Santiagu de Chile, nespokojenců v Tel Avivu a v nedávných dnech přerostly až do ničení a pálení v Londýně a dalších městech Británie. Tyto vzpoury seskupují nemalé davy, jejichž aktéři a účastníci se uchylují k Facebooku a dalším srovnatelným internetovým sociálním sítím, které jim dovolují reagovat rychleji, než se zorganizují policie a pořádkové složky.

Facebook je ovšem něco více než pouhý nástroj rychlé mobilizace. Vytváří ze svých účastníků jakési osudové společenství a sjednocuje jeho požadavky. To, co tato virutální komunita žádá, za co se bere a po čem volá, se nedá zařadit do žádného šuplíku dosavadních ideologií. Nemá to jasnou souvislost ani s levicí, ani s pravicí. Je to vzpoura odmítajících, protestujících, těch, kteří mají jasno jen v tom, co nechtějí, a sotva dokáží formulovat, co vlastně chtějí.

V Madridu se protestovalo proti „systému“, v Tel Avivu proti „drahotě“, v Santiagu de Chile proti „globalizaci“. Pouze v Túnisu a Káhiře se objevil záblesk něčeho jiného. Protestovalo se tam ve jménu „důstojnosti“. Mohly by se snad zařadit nepokoje v Londýně do této kategorie? Tamní chuligáni také využívali Facebook, leč jejich násilnosti vypovídají spíše o existujícím banditismu, kterým je nakaženo nemálo světových metropolí. A nadto znovu připomněly obtíže spojené s integrací mladých přistěhovalců na evropském Západě.

O každém z uvedených příkladů se dá říci, že v nich hraje prim mladí, které vtrhlo na veřejnou scénu. Mládež, která je přesvědčená, že na ni teď přichází řada a že se musí nějak zapsat do dějin a pokud nikoliv, tak alespoň vytvořit a za sebou nechat nějaký silný příběh. Každá generace zažívá podobnou touhu spojit se a jednat pospolu. Facebook realizaci takového přání usnadňuje. Možná že takové toužení dokonce ještě více rozjitřuje a dráždí. A od touhy podílet se se svými „přáteli“ na popsání virtuální „Zdi protestů“ vede cesta uživatele internetu velice přirozeně ke snění o fyzickém seskupení s ostatními sobě rovnými v reálném světě.

Popsané protesty, o nichž nevíme, co z nich nakonec vzejde a zda se stanou revolucemi či nikoliv, bychom ovšem neměli redukovat na pouhou komunikační techniku. Také okolnosti, v nichž se s Facebookem pracuje, o něčem vypovídají. Generace Facebooku sdílí společný pocit, že ve společnosti, kde žije, se nic neděje a že dějiny mlčí. Tato generace se nudí a hledá rozptýlení.

Dalším výmluvným prvkem na podporu protestů je zřejmě i to, že západní ekonomika nenabízí mladým nějak vzrušující perspektivy. Nemalá část mladé generace je v tomto prostředí odsouzena většinou k nezaměstnanosti, ke krátkodobé  práci na záskok, což logicky více brání než podporuje dělat si velké životní plány, a k sociální mobilitě, která je značně limitovaná. Všechny viditelné nešvary mladých tedy nevycházejí jen z nezájmu, lhostejnosti a pohodlí.

Žít hůře než rodiče je téměř jediná perpektiva, která se dnes generaci Facebooku nabízí. Je tedy proč revoltovat, i když revoluce často vedou, jak nás dějiny varují, ke společenským systémům, které jsou represivnější než byly ty, proti nímž byla revoluce vedena. Veřejné osobnosti a politiky u moci, kteří na Facebooku nejsou, by uvedený stav měl vést k upřímnému sebezpytu. Měli by si denně klást pro sebe otázku, proč nedokáží spravovat veřejné záležitosti jinak než uboze a mizerně.