Francouzská levice zešílela

Socialistická strana ve Francii se rozpadá kvůli vzájemné nenávisti dvou nesmiřitelných  táborů. Francouzská levice nebyla nikdy v minulosti tak dalece rozdělena, jako je tomu nyní. Přitom ekonomická krize, která se zemi nevyhnula, nahrává odpůrcům příliš liberální ekonomiky a nabízí levici šanci vrátit se na politickou scénu, z níž byla v posledních letech vytlačena.  

Leč stalo se to nejhorší, co si lze představit. Scény kolem výsledků referenda členů strany o novém představiteli Socialistické strany, k němuž vyzval stranický sjezd konaný předminulý víkend, se zapíší nejčernějším písmem do análů francouzských politických dějin. V polovině 90. let zažila Francii souboj v gaullistické straně o post prezidentského kandidáta mezi Edouardem Balladurem a Jacquesem Chirakem. Něco podobného se opakovalo o deset let později. Chirakovec Dominique de Villepin se srazil se tvrdohlavým Nicolasem Sarkozym.

Nyní si z toho vzali příklad socialisté a nabídli veřejnosti něco jako „dívčí válku“. O hlasy členů Socialistické strany se doslova hystericky rvou dvě aspirantky na vedoucí funkci ve straně, Ségolène Royalová, jež loni prohrála volebním boj se Sarkozym o prezidentské křeslo v Elysejském paláci, a Martine Aubryová, úspěšná starostka Lille a dcera bývalého předsedy Evropské komise Jacquese Delorse.

Po „nejhloupější pravici na světě“, jak označovaly noviny francouzské republikány v dobách jejich vzájemných osobních střetů, přichází doba „nejpoblázněnější světové levice“. V situaci všeobecného znechucení politikou, jež ve Francii již po léta vládne, se strana s aspirací vrátit politice důstojnost ocitá v roli nejhoršího možného příkladu. Šance vrátit se do čela země se francouzským socialistům rychle vzdaluje. A prezident Sarkozy může mnout ruce. Francouzská opozice se znemožnila.

Něco takového francouzská levice vskutku nepotřebovala. Už před šesti lety byla tvrdě zasažena, když její kandidát Lionel Jospin byl v prvním kole prezidentských voleb poražen Jeanem-Marie Le Penem. Socialisté se z této rány dodnes nevylízali. Patrně proto, že se nedokázali do všech důsledků poučit z potupné porážky, kterou jim udělil všemi zesměšňovaný a přestárlý pravicový extrémista. A nyní je tu strana rozetnutá na dvě znepřátelené skupiny. Se dvěma tábory, které se navzájem nenávidí a které zůstávají pod společnou střechou z jediného a prostého důvodu. Každý zvlášť by sotva dokázal konkurovat pravici u moci.

Volební komise ve straně jednají, aby určily, zda o jeden nebo dva hlasy vyhrála Aubryová nebo Royalová. Oba tábory si navzájem vyhrožují soudními procesy. Ať už se rozhodne tak či onak, na podstatě věci se nezmění nic. Jedna i druhá z kandidátek ztratily kredit. Nenávist je tak velká a rány tak silné, že si nějaké následné smíření po vzoru Hillary Clintonové a Baracka Obamy lze sotva představit. Pokud by oběma aspirántkám na vedení strany nešlo skutečně jen o funkci, jak vehementně prohlašují, proč nenavrhnou kompromisního kandidáta?

Ekonomická krize šířící se Francií a tlačící zdejší hospodářství k recesi by měla opozici mobilizovat. Žádná demokracie nemůže dobře fungovat bez solidního protitlaku vůči straně u moci. Ve Francii to nyní platí o to více, neboť zdejší prezidentský režim dovoluje soustředit do jediného centra příliš mnoho nekontrolovatelné moci. Nicolas Sarkozy zasadil levici první ránu, když po svém loňském zvolení vytvořil vládu, do níž pozval i osoby s levicovými názory, například Bernarda Kouchnera, současného ministra zahraničí, a nejschopnějšího socialistu Dominiqua Strauss-Kahna poslal do Washingtonu dělat presidenta Mezinárodního měnového fondu. Tentokrát nemusel ani hnout prstem. Socialistická strana spáchala harakiri sama.