Francie, jak se ti daří?

Otázka, na kterou se ode mne čekala odpověď během besedy, k níž jsem byl pozván Čechy a Slováky pracujícími v Bruselu. Příjemný večer ve svérázné kavárně s názvem Zahrada mé sestry v jednom klidném koutu historického centra belgické metropole se protáhla dlouho do noci. Vzhledem k zájmu jsem pak slíbil dát pár témat večera na blog.

Zahrada Palais Royal

Kvalita života především

Mohu-li mluvit za Francouze, na tu danou otázku odpovím „ça va bien“, tedy daří se dobře. Neříkám „très bien“, velmi dobře, ale „bien“ vyhovuje. Francouzi umějí dobře žít, stále s tu dá dobře jíst a pít dobré víno. Francouzská kuchyně, spoléhající především na kvalitu suroviny, nemizí. Nabídka z několika stovek sýrů se nezmenšuje a řada z nich se nadále vyrábí z nepasterizovaného mléka, což je patrně výsledkem nějakých vybojovaných výjimek od evropských norem. Francouzky moc neslevily z elegance, o níž se říká, že je nenucená. Oblékají se převážně jednoduše, nepřehánějí make up a dokáží najít správný poměr mezi ležérností a rafinovaností… byť nepopírám, že tlak pohodlného mezinárodního nevkusu se i mezi Francouzi tu a tam projeví.

Ano, začal jsem v lehkém tón a tím, co mě bezprostředně napadá. Ale nějaký předem produmaný myšlenkový plán v pozadí přesto bude.  Nebo alespoň nějaká osobní umanutost, která se nedá jen tak zahnat. Začnu o Francii a záhy jsem u žen. Nebojte se, to není klišé. Prostě mě fascinuje, jak tady v zemi, kdysi silně prosycené duchem konzervativní katolické morálky a machismu, dokázali vytrhnout ženy od rodinných krbů a ploten a otevřít jim šance ve veřejném a politickém životě. Dnes musí mít každá politická strana ve volbách na kandidátce vybalancovaný počet mužů a žen. Že je to formální a diktované shora? Ale některým dobrým věcem je třeba pomoci. Před rokem bojovala o nejvyšší státní funkci prezidenta republiky poprvé žena. Já vím, že budete namítat, jak tam či onde byla málo kompetentní, jak ujížděla a občas řekla něco nemístného. Ale to, že prokázala statečnost a šla do toho, to se jí vzít nedá.   

Leč zpět k otázce. Francii se daří dobře, říkáte? Nu, přiznávám, asi by se mnou všichni Francouzi nesouhlasili. Jistě, těm, co mají více peněz asi lépe než těm, co mají méně. Ale to snad platí všude. To necháme být. Všimněte si něčeho jiného. Neříkám, že se tu lépe žije těm, kteří jsou mladí a zdraví. Pravda je taková, že mládí už není všechno a představa, stále ještě ve Francii rozšířená, že mladý člověk někam přijde, ukáže diplom a dostane místo na celý zbývající aktivní život, je hlasem z minulosti. Mladí musejí stále více spoléhat sami na sebe a všem se to nelíbí.   

A pokud jde o zdraví, i nemocní ve Francii na tom nejsou, při vědomí toho, že zdraví je vždy lepší než stonání, zase tak bledě. Francouzský systém zdravotnictví pracuje zatím docela dobře a péče celkově neupadá. Nedávno jsem měl možnost pozorovat provoz v jedné veřejné nemocnici. Udělalo to na mne dobrý dojem. V porovnání se soukromou klinikou, žádný propastný rozdíl. Vstřícnost, efektivita, solidní ošetření. A to prosím, klienti i řada personálu jsou barevní nebo s arabskými rysy. To říkám jen proto, že v tomto směru máme řadu předsudků, ať to přiznáme nebo nikoliv.  

Stávky a protesty 

Buďme upřímní a přiznejme si, že se vždy objeví nějaké ale. Nenapadá vás náhodou také, slyším-li Francie, tak se mi ozve stávky a protesty. Říkáte, že je tam dobře. Tak proč se bouří? Pokusím se to nějak přiblížit. Kupříkladu nedávno stávkující učitele základních a středních škol. Brání se snižování stavů. Všechno v pořádku, když posloucháte jejich argumenty. Problémy s dětmi zejména imigrantů narůstají. Je třeba individualizovat výuku, zmenšit početní stavy ve třídách, aby se dětem mohla věnovat větší péče. Krátce, je nás potřeba více než méně. A vy nám shora diktujete opak. 

Otevřete-li ovšem statisticky OECD, zjistíte, že žák základní a střední veřejné školy ve Francii stojí podstatně více než v ostatních evropských zemích. Přitom kvalita absolventů francouzských škol není ve srovnání s jinými zeměmi nijak excelentní. Takto to dál nepůjde, říká vláda a hledá cestu, jak účet snižovat.  

Teď jde o to, jak dosáhnout toho, aby se problémem začaly věcně zabývat obě strany. Když to trochu přeženu a vyhrotím, budu konstatovat: Francouzská republikánská škola umírá, rovnost šancí mizí, narůstají rozdíly mezi školami, žáci odcházejí ze škol předčasně a s neúplným vzděláním. Škola je vtahována do obecných společenských problému více než je zdrávo, kupříkladu na školu může zapsat své dítě ilegální přistěhovalec a pak tímto způsobem tlačit na legalizaci svého pobytu. Jistě, až sem je to na 50% v pořádku, ale pak přichází těch dalších potřebných 50%. Budou se rodiče starat o to, aby dítě, skrze něž si zlegalizovali pobyt, školu řádně dokončilo? Anebo se bude podporovat představa, že od chvíle, kdy dostanu papíry, veškerou odpovědnost za mne a mé děti ponese stát? Je to jen jeden úhel pohledu na francouzské základní a střední školství, jistě by se daly přidat další.  

Anebo vezměme konflikt z jiného soudku. Francouzští rybáři blokovali v minulých týdnech několik přístavů a také sklady pohonných hmot. Žádali dotace na zdražující se naftu. Když jim vláda do jisté míry ustoupila, přišlo varování z Bruselu. Pozor, francouzská vládo, dostáváš se do rozporu s principem volné soutěže. Rybáři začali křičí, Evropě hanba. Ale podstata jim uniká nebo o ní nechtějí slyšet.

I v ostatních evropských zemích  (Portugalsko, Nizozemsko) si rybáři stěžují na rostoucí ceny nafty. Ale zase nikoliv tak silně jako ve Francii. Výrazněji než tady dokázali inovovat své flotily a mají dnes v lodích méně nenasytné motory. Francouzi dopředu nemysleli. Jako je tomu velice často v této zemi. Pokud je hej, platí, vládo a státe, nepleťte se nám do podnikání, pokud je ouvej, platí, státe a vládo pomožte. Ostatně, nic jiného vám nezbude, neboť jinak vám zatopíme. Ale i tady se objevuje obecný problém k řešení pro všechny. Proč za  kilogram dejme tomu tresky dostane rybář 2, 30 eur, zatímco v pařížském supermarketu zaplatíte za totéž téměř desetkrát tolik?

Pracovitost a sociální solidarita 

Přetahovaná mezi partikulárními zájmy a veřejnou správou se bude praktikovat vždycky. A nejen ve Francii, i když zde patrně ve větší míře než jinde. Vezměme to asi takto. Francouzi, jak je znám, nejsou žádní workholici. Mají zkrátka rádi především život. Nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že v práci stráví v porovnání s jinými zeměmi velice málo času. Líbí se jim pracovat jen 35 hodin týdně a jít do důchodu v plné síle. Nechci tím vůbec říci, že Francouzi jsou nějak výjimečně líní nebo pohodlnější ve srovnání s ostatními a jinými národy. Nikoliv.

Ve Francii působí tisíce asociací a spolků, od zahrádkářů, houbařů, přes sběratele známek, modeláře, hudební, pěvecké a divadelní spolky až k vyznavačům různých sportů a zábav, včetně štvanic na zvěř s pomocí psích smeček. Všechny tyto zájmové činnosti zaměstnávají  obrovské množství dobrovolníků, kteří  se v těchto zábavách vyžívají a nacházejí v nich naplň a smysl života. Mám zkušenost z jednoho pěveckého sboru, kde jsem dělal šest let ve výboru a staral se o muzikanty a sólisty, najímané pro naše koncerty. Je to činnost, která je přesně kódovaná podle zákona o asociacích z roku 1901, pod dohledem finanční správy a je pozoruhodné, kolik je ve Francii lidí, kteří to dokáží brát velice gruntovně a naplno.

A nyní k jedné scénce z pařížské ulice. Starý pán potká dámu a zdraví se. Oba ač přes 70 let, slušně upraveni a oblečeni. „Milostivá paní, jak se máte“, ptá se zdvořile pán. Dáma odpovídá, jak se patří: „Děkuji za optání, dobře, jde to“. A pán pokračuje: „A co vaše paní matka, jak té se daří?“. Francie je pod stále větší tlakem prudkého nárůstu průměrného lidského věku. U mužů je to okolo 75ti let, u žen přes 80 let. Důchodový systém tak zatěžují již dvě generace důchodců. S přechodem početné poválečné generace do penze to bude ještě horší. Stárnutí populace ve Francii a v Evropě vůbec, to nemůže nedělat vrásky všem těm, kteří nesou odpovědnost za penzijní reformy.  

A teď co tedy s tím? Generační solidarita, stejně jako sociální solidarita jsou vystavovány stále náročnějším zkouškám odolnosti. Když jsem před časem napsal, že do 30 let budeme muset v Evropě spoléhat na práci přistěhovalců, budeme-li chtít zachovat  stávající trendy ekonomického růstu a s tím jdoucí sociální solidaritu, setkal jsem se s velice nesouhlasnou kritikou. Imigranty prý nepotřebujeme, potřebujeme donutit k práci ty, kteří nepracují a sociální solidarita je zhoubný pojem. Ano, sociální solidarita je u nás vskutku pojmem negativním. Nedávno jsem četl rozhovor s naším premiérem, kde prohlásil, že v celé Evropě se sociální stát demontuje. Už sama terminologie něco prozrazuje. Před několika lety jsem se v Praze zúčastnil semináře na téma Islám v Evropě. Jeho závěr zněl asi takto. Islámu v Evropě se bát nemusíme, stačí radikálně omezit sociální štědrost. 

Ve Francii by asi nikdo neřekl, že budoucností je demontáž sociálního státu. Jistě, vnější tlak vyvolaný globalizací a tlak vnitřní, způsobený tím, že společnost bohatne, mění pohled na sociální solidaritu. Dosavadní organizování solidarity přes centrální přerozdělování zastaralo, ale neprovokuje to denunciaci sociální solidarity. Francouzi neztrácejí štědrost v dárcovství. Potvrzují to četné teletony, televizními stanicemi pořádané sbírky na konkrétní dobročinné akce. Jsou dnes bohatší než dříve a proto opatrnější na své peníze. A centralizovaná solidarita, to není nic jiného než daně. Nemyslím však, že by Francie byla ochotna a připravena vzdát se sociální solidarity garantované státem nějak radikálním způsobem.

Globalizační výzva 

Ve Francii se neustále přemílá téma globalizace, nebo jak se tomu zde říká, mondializace. Slyšet jsou často námitky. Ale střízlivě vzato, je to výzva a šance pro všechny. Minulou sobotu jsem u Galerie Lafayette v Paříží viděl tři „černé můry“, od hlavy po paty zahalené ženy s rouškami na tvářích. Každá si nesla několik sáčků a tašek s nápisy světových módních značek. Nakupovaly si módu. Jistě kolem toho může povstat řada otázek. Ale mně jde o to, ukázat tento zážitek jako příklad projevu globalizace. Nejkonzervativnější islám Arabského poloostrova se stává naší partnerem, nebo spotřebitelem. Vedení pařížského Muzea Louvre přiznává, že projekt zbudování odbočky muzea ve Spojených arabských emirátech dává této světové instituci naději, že bude moci ve své tradiční velkoleposti přežít.  

Francie byla kdysi nespornou mezinárodní velmocí, dokonce koloniální. Ta velmocenská minulost není zapomenuta. Generál de Gaulle zahájil, jak známo, ofenzívu za návrat velikosti Francie přes smíření s Německa a budování Evropy. Téma Evropy jako prostředníka obnovy francouzské velikosti se ve Francii stále vrací, i když se o tom často otevřeně nehovoří. Nám tato zásadní mezinárodně vztahová premisa Francie málokdy dochází. Překrývá ji představa o Francie jako jakémsi reliktu socialismu, případně jako nepříliš povedeném svazku státního kapitalismu a sociálního státu. Někteří lidé u nás jsou ochotni uznat jen to, že Paříž je krásná a Francie má velkou kulturní tradici. Ale ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať chceme nebo nechceme, Francie bude vždy velkou zemí a pokud ji budeme přehlížet politicky a mezinárodně vztahově budeme sami proti sobě.  

Poučení pro nás? 

Je pravdou, že Francie nás politicky a mezinárodně občas znechutí. Hrají v tom do jisté míry roli i osobní zkušenosti s tím, že Francouzi jsou sebestřední a malé národy přehlížejí a nepokládají je podvědomě za opravdové  partnery. Ale upřímně řečeno, kdo z velkých národů to dělá jinak? Téma malé a velké národy, to je také jaksi téma zasuté a jakoby mrtvé, na které jsme buď zapomněli nebo o němž nechceme mluvit. Ale to neznamená, že ta otázka nežije pod bezprostředně viditelným povrchem.  

Řeknu to natvrdo. Malý národ se nemůže měřit z velkým, alespoň v tom smyslu, že bude aspirovat na to dělat všechno na nejlepší úrovni. Ale měl by zůstat otevřený, snažit se poznat a pochopit každou ideu, bez ohledu odkud přichází, a najít si několik sfér, v nichž bude usilovat o to být špičkou. Ve Francii se můžete prosadit jen tehdy, jste-li podstatně lepší než domácí. Pak vás uznají a začnou si vás vážit. Možná si vás dokonce budou snažit přivlastnit.  

Naše poloha a politické poměry nás v minulosti vydávaly ustavičně nejrůznějším vlivů. To byla velmi dobrá škola pro náš rozum. Nestačili jsme zatvrdnout v nějakém stavu. Náš rozum býval pružný a kosmopolitický. Francouzi těžko chápou cizí umění nebo je to nebaví. Ale my jsme vždy byli nenasytní v chápání. Odtud je třeba vyjít a nezanevřít na tuto naší národní dobrou vlastnost. Neodsuzovat předem nikoho! A dokázat se šikovně poučit. Třeba právě pokud jde o ženy ve veřejném a politickém životě. Více ženských hlasů v politice nás může chránit před extremismem a fanatismem jakéhokoliv druhu. A  pak si v dnešní Evropě vyberme několik hlavních sfér, na které bychom se zaměřili. Rozvíjet to, na co máme síly a kde můžeme využít naše přednosti. Určitě se nám to vyplatí a nejen v podobě zvýšeného zájmu velkých národů, včetně Francouzů, o nás.