Fotografova závěť

Nejsem znalcem, natož umělcem, ale fotografuji rád. Dnes to jde tak snadno, až běda. Udělat dobrou fotku to prý znamená strefit souhru tří N, tak jsem to slyšel z ústa jednoho, co o tom něco ví. Nápad, Náhoda, Nálada. Zní to hezky, docela jako krédo. Přiznám se, že se mi líbí, když zručný tvůrce umí trochu fabulovat, zkrátka, když dokáže z řemesla udělat příběh.  

Není divu, že mě zaujal soubor fotografií amerického fotografa portrétisty, zaměřeného na módu, Richarda Avedona vystavovaný během léta v Arles na jihu Francie. Je to sice nafotografovaná móda, ale ve svérázně vypovídajícím rámci. Soubor poprvé prezentoval týdeník The New Yorker v listopadu 1995. Fotograf, jenž zemřel o 9 let později, dal tomuto souboru necelých třiceti fotek název Na památku zesnulých pána a paní Přepychových aneb pohádka od Richarda Avedona. Dá se číst jako autorova závěť. Proč?

Scéna výjevů je aranžována dekadentně až morbidně a zároveň barokně dekorativně. Umělcova inspirátorka a osudová kráska Nadja Auermannová, německá manekýna, na záběru pózuje s kostlivcem. Jako kdyby tím chtěl fotograf vyjádřit své rozporuplné pocity a konfliktní vztahy k módnímu návrhářství a jeho soudobým proměnám. Trochu jednoduše, snad kompromis vyvolaný snahou ulehčit povrchnímu divákovi, aby pochopil autobiografický ráz fotosouboru, vidíme na prvním záběru foto přístroj, jehož drátovou spoušť drží kostnatá ruka lidského skeletu. 

Život u Přepychových není žádnou poklidně tekoucí řekou. Ruiny, jež jim slouží za domov, stíhá jedna katastrofa za druhou. Tornádo, záplava, požár. Peníze jsou všude, ale pálí prsty. Pár scén manželského štěstí nesmí mýlit. V páru jeden druhém nedůvěřuje a vybuchují hádky. Nu, příběh končí, jak jinak, mladá žena utíká pryč z manželského domova. Poslední záběr, jakási tečka, odráží podivně i humorně, nespokojenost se stavem tvorby, v níž se tvůrce nepoznává a v níž se ztrácí. Živá nebo spíše mrtvá. 

Avedon patřil ke generaci, kdy časopisy mohly ukazovat módu nejlepších návrhářů jen pro krásu samu, aniž byly příliš nuceny podřizovat se diktátům komerčních souvislostí a reklamy. Někdejší prvořadost estetiky je pryč a v popředí jsou jen peníze. Vinu nenesou ani tak módní tvůrci, jako skutečnost, že každoročně narůstají řady světových superboháčů, jenž lační po tom, aby utráceli jinak než ostatní. Jsou ochotni koupit cokoliv za jakoukoliv cenu, jen když to bude fascinovat a majitele to ozvláštní.

Avedonovy fotky mají nápad i náladu. Do jaké míry v nich kraje roli náhoda, to posoudit nedokážu. Jsou smutné a deprimující. Čtu z nich, chtě nechtě, zklamání. Ideál demokratického přístupu ke krásné a poučené módě je pryč. Módní návrháři jsou v pokušení svádět umění neznalé, jen po povrchním efektu lačnící superboháče bez vkusu. Tvůrci zrazují pokoru před krásou, onu kdysi zásadní ctnost všech umělců.

Nechtěl bych skončit nějakým káravým poselstvím. Chápu povzdech člověka s delším vhledem do minulosti, ale dychtivému mládí je třeba adresovat odlišnou výzvu. Je na vás, mladí, abyste si formulovali, co chcete a očekáváte od umění. My jsme svoji roli dohráli. Inu, jak jinak přistupovat k závěti. Mrtvé je mrtvé a život jde dál. Aleluja!