Duch ateismus

Když potkáte někoho, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh neexistuje“, není to v prvé řadě ateista, nýbrž hlupák. Stejně to platí o někom, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh existuje“. Je to také hlupák. Svou víru vydává za vědění.

Promiňte, nikoho jsem nechtěl urazit. O něco takového mě vskutku nejde. A těm, které jsem přesto urazil, nechť přijmou moji omluvu. Navíc s jedním konstatování a jedním doporučením. Konstatování spočívá v tom, že podle shora zmíněných výroků lze rozdělil případné dotčené na dvě skupiny. Jedni soudí, že ví, že Bůh existuje. Druzí tvrdí, že vědí, že Bůh neexistuje.

Doporučení pak plyne z uvedeného konstatování: pokud máte vědomost o tom, že to tak je, poučte o tom druhé. Neboť vědění lze přece předat každé normálně inteligentní bytosti. Uznat, že pokud jde o Boha, nevím o něm nic, je známkou síly. Existence inteligentních a čestných ateistů je dostatečnou výhradou proti každému věřícímu dogmatikovi, nikoliv proti jeho víře, nýbrž proti jeho dogmatismu.

Stejně tak existence rozumných věřících a dobré víry stačí na to, aby uvedla do nesnází dogmatického ateistu. Dávám tím snad za pravdu agnostikům, tedy vyznavačům nepoznatelnosti boží existence či neexistence? Ne tak docela. Dávám tím za pravdu všem, věřícím i nevěřícím, kteří nesměšují vědění a víru.

Dogmatičtí ateisté se často odvolávají na vědecký pokrok, aby víru v existenci Boha vyvraceli. Něčemu podobnému už soudobá teorie poznání připisuje malou váhu. Nehledě na řadu vědců, kteří jsou ještě dnes věřícími a není mezi nimi málo nositelů Nobelových cen v nejrůznějších vědních oborech.

Dogmatičtí věřící se rádi odvolávají na osobní zážitek s Bohem a považují ho za dostatečný důkaz boží existence. Bujnost jejich představivosti roli nehraje. Od jedné kolegyně, o jejíž upřímnosti nepochybuji, jsem kdysi slyšel, že během pobytu v Indii spatřila, jak hinduistická bohyně Ama plave proti proudu Gangy v lotosovém posezu. Nepochybuji, že něco takového spatřila, ale jde o to, zda tuto údajnou „zkušenost“ lze považovat za poznání. Ti, kteří pociťují přítomnost boží mě podněcují ke stejné reakci. Ať si cítí, ale jak dokáží to cítění?

Když věříme, že máme pravdu, je třeba vědět, že tomu věříme, nikoliv věřit, že to víme. Tím se odlišuje rozum od hlouposti, nebo abych nikoho neurazil, rozum od dogmatismu.