Konec října byl letos na normandských plážích nezvykle přívětivý. Chodíme, lépe řečeno, batolíme se s vnukem, klučinou mezi ňuňátkem a capartem, po rozlehlých písčinách, které mořský odliv každý den po poledni doširoka odhaluje.
Vápenné skořápky měkkýšů, vytvářející na okrovém koberci bělostné vlny, ještě nemají sílu probudit v čerstvé lidské bytosti objevitele a výzkumníka. Zkouším to tedy s bábovkami. Zvlhlý písek je na ně jak stvořený. „Naplníš kbelíček, rychle ho obrátíš a tu máš, bábovka jak vystřižená je na světě“. Artikulovaná řeč se rozbíjí o posuňky a zvuky, o jejichž informačním obsahu se lze jen dohadovat. Gesta malého společníka jsou přesto jasná. Každý nový pískový útvar v mžiku drtí malá dlaň s ještě neohrabanými prstíky. Žádný úžas z náhle zrozené symetrie. Nic takového. Naopak ráznost, ničící v zárodku pedagogické pokusy o výchovu k pozitivní konstruktivnosti.
Vracím se domů poněkud zklamán. Hlavou mi vrtá otázka: „Přicházíme na svět jako barbaři, kteří se dají zcivilizovat až poté, kdy se s nimi dá mluvit?“ Listuji v hlavě jako v nějaké encyklopedii, abych se něčeho zachytil. Na mysl přichází dávno zasutá vzpomínka. Přítel filosof mě kdysi zchladil v nadšení z novorozeňat slovy: „Dokud s dětmi nemůžeš promluvit, jsou nezajímavé a všechny nastejno. Pro nás jsou to cizinci“. Po normandském neúspěchu vychovávat nemluvně je má mysl ochotna dát povzneseným řečem filosofa za pravdu.
Leč jen do chvíle, která přišla při ukládání vnoučka ke spánku. Kulí na mne oči a já z nich nemohu nečíst jakousi výčitku. Co mi to chce sdělit? Jako kdyby se urazil, že ho podceňuji a vzdávám se jeho obrany. Nu, přiznávám. Doběhl mne. Naráz se cítím provinile. Před výmluvností očí toho mrněte se nedá uhnout. Večer byl nanic. Ale svět se otáčí dál a dítě roste, aniž by čekalo na to, až jeho záhadám porozumíme.
Do koloběhu života ovšem vstupují čas od času bez ohlášek a velkých příprav náhody. Některé kolem nás přeletí jako vlákenko babího léta. Jiné do nás narazí, zatřesou s námi a rozžehnou naši hlavu „jako lampu na plyn“, řečeno příměrem vypůjčeným od Jiřího Suchého. V mé příhodě byla tou zápalkou bezděčně přečtená zmínka o knížce s názvem Jak hledat a nalézat první pravdu?
Její autor, Jules Lequier, se zamýšlí nad taji lidské odpovědnosti a v naší vůli nachází časovou mezírku, jakousi pomlčku oddělující „vůlí, která by chtěla, a vůlí, která bude nakonec chtít“. Zkrátka, do samotného nitra lidské existence se vklínila trhlina, s níž se potýkáme celý život.
Lequier táhne nit svých úvah kupodivu přímo k tomu, co mne v souvislosti s tím mým malým taškářem zajímá. K jediné naší životní jistotě. Ke svobodné vůli. A na dětském světě pak ilustruje, jak s touto svobodou přicházíme na svět a jak nás od ní postupně sílící trhlina mezi vůlí spontánní a vůlí artikulovanou vzdaluje.
Vzpomíná na své první nesmělé výpravy do rodinné zahrady. Při jedné spatří na větvi sedící ptáče. Mohl by ho pozorovat, ale to dítěti nestačí. Je v prvé řadě aktérem. Jedná. Chlapec zatřepe větví, aby zjistil, co to udělá. A hle, vyvolá se řetěz událostí končící nečekaně smrtí. Vystrašený opeřenec vzlétne, ale sotva se ocitá ve vzduchu, vrhá se na něj krahujec a zardousí ho. Poučení je nasnadě. U žádného z lidských rozhodnutí nelze najisto odhadnout následky.
I můj vnuk na normandské pláži zažil jednu z výprav do arény, kde se jedná svobodně. Jeho rozvracení umělých útvarů z písku nepřivodilo víc než dočasné dědečkovo rozmrzení Leč ve skutečnosti bylo vyjádřením svobody, kterou člověk dostává do vínku hned se svým zrozením a která se projevuje ještě dříve než začne artikulovat a než mu výraz svoboda vůbec něco říká. Po zážitku na povrch banálním a s inspirací od dávného mudrce už dnes lépe chápu, že je zbytečné vysvětlovat chlapci, který každodenně prověřuje svým většinou těžko pochopitelným počínáním kouzlo svobody, že máme jít doleva, když on chce jít doprava, dopředu a nikoliv dozadu. Na přemýšlení o odpovědnosti za své činy nemá ještě rozum. Nevázaná individuální akcí, manifestující svobodnou vůli, mu už přesto staví základy. Dříve než řečí artikulované vzorce. Nenapodobuje, protože to dosud nezvládá, ale už jedná, byť zatím jen tak, že rozbíjí.
Mohl bych to uraženě označit za zlomyslné. Má to však možná zcela jinou tvář. Není to nakonec třeba nic jiného než hledání toho, co ten písek drží zevnitř pohromadě? Hle, ten človíček mě dokázal poučit o svobodě, aniž by o tom měl sebemenší potuchy. Jde naslepo, nenapodobuje, nýbrž počíná, pouštěje se na panenskou půdu. Ještě neví zhola nic o krédu lidského údělu, ale už se jim řídí: Nečekej a jednej, neboť jen konáním ze sebe něco uděláš!
Věnuji tento text všem mým věrným čtenářům jako dárek v předvánočním čase adventu, který nás silněji než kterýkoliv jiný táhne do dětství.
