„Současný svět není v krizi. Co na nás doléhá, to je jeho podstatná změna“. Francouzský filosof takto charakterizuje jevy kolem nás. Nemálo se toho za posledních dvacet let stalo, leč víme si s tím rady?
Nekloužeme jen po povrchu událostí a nehledáme na ně odpovědi hlavně snadným googlováním? Počítačová civilizace se nás už docela zmocnila. Nabízí nám možnost vidět dál, detailněji a rychleji. Lidské schopnosti se nesporně rozšířili. Leč co to s námi dělá? Jsme následkem toho šťastnější či moudřejší? Spojujíce život se sociálními sítěmi, esemeskami, zdí Facebooku nebo nitkami Twitteru, vytváříme cosi jako globální komunitu? Anebo naopak zůstáváme „společně osamoceni“, jak to nazvala v knize „Alone Together“ jistá Sherry Turkleová?
Nejmladší generace už nepoužívají jinou formu komunikace a korespondence než přes virtuální sítě. Pro tradiční způsoby sdělování a informování, původně jen formou psanou a tištěnou, později radiově mluvenou a pak následně televizně obrazovou cestou, je to těžká rána. Z této minulosti vycházející sdělovací prostředky se musejí změnit a přizpůsobit nebo jsou odsouzeny padnout. Stále větší část společnosti si totiž dokáže vystačit bez nich.
Mladá část světa si už vytvořila paralelní komunikační a informační služby a bez ostychu vnáší do reálného světa logiku internetu. Soustavně propojena a společně citlivá na aktuální bolesti naší planety nabízí bezprostřední zážitky ze své každodennosti ostatním ke sdílení. Ač citlivá na ochranu svého soukromí, dokáže být nezvykle, ba až nepříjemně intimní ve svých výpovědích pouštěných do super veřejného prostoru webu.
Na první pohled nesourodé a individuálně orientované „špitání“, klábosení nebo řekněme glosování nezůstává nutně jen bezúčelným tokem jepičích výkřiků a výpovědí. Vyvíjí se z něho stále zřetelněji snaha zlepšit něco, co dosud leželo ladem. Kupodivu se přitom nijak moc nedbá, zda věc či záležitost, o níž jde, je soukromá nebo veřejná. Jako kdyby usilí optimalizovat cokoliv mělo jasnou přednost před rozlišování moje-tvoje či naše-vaše.
Otvírá se prostor k utváření bezpočtu společenství a k identifikování se s nimi a množí se motivace, jak rozvíjet možnosti komunikace a s ní způsoby součinnosti a spolupráce. Nejen že to pak může mít a má dopad na mobilitu, vzdělávání, zaměstnání, životní styl. Leč ozvuk je patrný i ve zrodu a projevech nového smyslu života individuálního i společenského. Počítačová dovednost, stále většímu okruhu lidí přístupná skrze komunikační prostředky - jež jsou nezřídka tak lákavé a svůdné, že konkurují hračkám, - se tak podílí na utváření životních postojů, podob života, ba i kultury. Do popředí přitom vystupuje solidarita, vycházející z kolektivně, byť častěji spontánně, utvářeného rozumu, aby zastínila osamocené výkonávání moci, což je typický projev spojovaný s tradiční zastupitelskou demokracií
Mohou novým realitám uniknout tak zásadní schémata společenského jednání a chování jako poměr nadřízení-podřízení ve firmách či podoba politiky? Rozumné vedení podniku zřejmě už jde vstříc změnám a bere v potaz péči o svém zaměstnance jako o svoji prosperitu. Přežití firmy nezajistí jen sama výkonnost vedení, leč i jeho schopnost komunikovat se zaměstnanci. Větší odpovědnost lze žádat jen od toho, k němž se nepřistupuje ani familiárně a podlézavě, ani jen komisně s příkazy a zákazy. Naslouchat druhým znamená často učit je mluvit k věci, leč dát inspiracím a nápadům možnost se probudit, se neobejde bez udělení slova a výzvy k rozhovoru.
Politika by ve svých nositelích neměla mít napříště ráz marného slibování „změn bez rizika“ nebo „rázného rozchodu“ s dosavadním. Proč nepřiznat, že neúspěch nutně nevychází jen ze zabedněnosti či zlé vůle politiků, nýbrž z nedostatku prostředků ke zvládnutí příliš komplexní reality. Už bylo napsáno a vysloveno přemnoho na adresu otřepané fráze o tisku jako „hlídacím psu“ demokracie či o naší veřejné občanské povinnosti přistupovat k politikům s „presumpcí viny“. Leč nezjalověly nám nějak tyto silácké příměry?
Není třeba „držet politiky soustavně pod krkem“, aby sloužili veřejnému blahu. Komunikační rychlost jako znak počítačové civilizace sice nahrává aktuální klipovosti na úkor analýzy a svádí k utápění se v detailech s kritickými ostny. Leč to je jen rub mince. Její líc se zapřít nedá, byť bývá méně na očích. Přístup postupný a pozvolný, vlastní racionálnímu myšlení, které vychází vědomí z kauzality jevů a události. Tímto klíčem se otvírají dveře k budoucnostem, jejichž podoba se rýsuje už dnes.
Počítačová civilizace sice neruší tradiční silové vztahy v politice a veřejném životě, leč nepochybně rozvíjí dovednost a schopnost lidí navzájem komunikovat, nacházet společnou řeč a spolupracovat. V tom je nová velká příležitost pro demokracie. Nabízí se příležitost začít využívat dovednost spolupráce, rozvíjenou počítačovou technologií, k účelnějšímu a optimálnějšímu vyvažování společenských rozporů a k otupování politických konfliktů. Jiným slovy řečeno, objevovat kouzlo demokracie jako tvorby kompromisu mezi regulací shora a vynalézavostí zdola.
Krize, slovo, které se dnes často opakuje, může být pochopeno jako počátek zániku, nebo jako znamení nového počátku. Je nyní na nás, ze které strany se na „krizi“ podíváme. Stejně tak to funguje s počítačovou civilizací. Buď na něco dosavadního dává zapomenout, což může vzbudit lítost, nebo něčemu novému razí cestu. Pokud nás „krize“ staví na křižovatku, dává počítačová civilizace nový kontext pro život společenský a veřejný vytvářením dosud nebývalých možností spoluúčasti a přínosu každého z nás do společně sdíleného prostoru.
Bylo by škoda nevidět nebo nechtít vidět, že se tu nabízí příležitost začít promýšlet ponovu vztahy mezi občany a státem, vynalézat a formulovat něco jako kybernetickou demokracii a pustit se do upřímného a slušného dialogu občana s politikem. Změna bez rizika neexistuje a ovšemže to plati i tentokrát. Demokracie pro počítačovou civilizace to není nic menšího ani většího než odvaha překročit práh směrem ke skutečně moderní společensko-politické opozici.
