Dějiny jako dialog historií

Komunismus rovná se sověty plus elektrifikace. Tak kdysi zněla propagadistická zkratka bolševické ideologie. Analogicky by se dala vytvořit rovnice pro současnou globalizaci: globalizace rovná se trh plus demokracie.

Všichni se na tom zřejmě neshodnou. Kupříkladu globalizace po čínsku zní: trh plus trh.  Jdou-li dnes Číňané do Afriky, nedělají to proto, aby tam přinášeli demokracii, maoismus nebo snad čínský kapitalismus. Obchodují.

Když v 16. století pronikli Portugalci do Indického oceánu, neříkali, že tam budou otevírat trhy. Šli tam za jistým typem obchodu. Anebo to bylo častěji loupení a rabování? Zřídkakdy v tomto „obchodu“ nebylo násilí. V tehdejší epoše se to ovšem nebralo nutně jako prohřešek. Násilí se dalo dokonce ospravedlnit. Třeba tak, že dobyvatelé šíří křesťanství či přinášejí civilizaci divochům.

Dnes by taková argumentace neobstála, dokonce by si něco takového sotvakdo dovolil vyslovit. Neznamená to ovšem, že by současná globalizace pokaždé reagovala na otázku, zda má či nikoliv nějakou morálku. Přitom morální étos ekonomického propojování světa není záležitostí tak zcela bezvýznamnou. Jak ospravedlnit globalizaci? Stačí, že se tak vytváří rozsáhlejší trh?  Pro blaho koho?  Všech zúčastněných nebo především pro stranu iniciátorů?

Shora uvedená rovnice je ideologicky průzračná. Obchodovat,  rozšiřovat trhy a zároveň prosazovat a hájit demokracii. Dobrá, my, co patříme do okruhu západní civilizace, se můžeme pohoršovat nad tím, že to tak pokaždé neděláme a že to občas i zrazujeme. Ale co vyčítat těmi ostatním? Jsou jejich globalizační východiska jiná, spočívají na jiných základech nebo zkrátka ti ostatní myslí jinak než my? 

Zajímalo by mne, jaké morální krédo vede čínskou ekonomickou expanzi. Prospět Papuáncům v Tichomoří anebo Afričanům? Existuje nějaká čínská verze Adama Smithe? Anebo snad platí pro Čínu jiné zákonitosti dějin než pro nás?

Leč možná, že tato čínská expanze přinese něco, na čem nebo z čeho jednou potřeba demokracie vznikne. Něco jako bohatší vrstvu, která už nebude muset věnovat většinu času jediné a základní otázce, jak přežít. Bude se moci zajímat třeba i o to, jak se vládne a jak efekt politické moci zlepšovat. Oklikou se tak možná svět dostane k tomu, co už známe. Jistý stupeň společenského rozvoje si demokracii vyžádá sám od sebe, aniž by pro ni musel někde hledat a nalézat příklad a vzor.

Třeba nás takový vývoj následně vytrhne se zajetí komparativní historiografie, jež svádí poměřovat zaostalost a vyspělost civilizací výhradně našimi normami. V reakci na to pak takto „ponížené“ civilizace odpovídají dokazováním, že podle jejich kritérií jsou ony vlastně lepší, vznešenější, morálnější apod., než jsme naopak my. Z historiografie se tím stává soupeřením o to, kdo z koho, namísto, aby byla dialogem historií. Anebo vzájemně sdílenou komunikací různých pralelně jdoucí dějin, jejichž sbližování se nevylučuje.