Dávej druhému to nejlepší, co máš!
Konstantin Čcheidze, rodák z Kabardy na severním Kavkazu, syn gruzínského knížete a Rusky, přišel do nového Československa počátkem 20.let. Odešel do emigrace po neúspěšných bojích s bolševiky, jichž se účastnil jako důstojník Kavkazského jezdeckého pluku. V Praze vystudoval Ruskou právnickou fakultu, protektorovanou Univerzitou Karlovou v letech 1922-1929. Působili na ní bývalí profesoři a učitelé prestižních ruských univerzit z doby před bolševickou revolucí. Ve 30.letech zaujal jako literát pevné místo v českém kulturním světě. Napsal čtyři romány, z nichž tři vyšly knižně a měly dobrý ohlas. Už jeho první kniha Země Prometheova z roku 1932 zaujala jako výpověď o lidech a krajích prakticky neznámých. Čcheidzeho vyprávění a meditace věnované Kavkazu jako muzeu světových dějin a jednomu z kavkazských etnik Kabardincům, neztratilo pro pozorného čtenáře dodnes kouzlo.
S Konstantinem Čcheidzem jsem se osobně poznal ještě jako malý kluk někdy v roce 1955, kdy se vrátil ze sovětského Gulagu. Dostal se tam v roce 1945, když bezprostředně po příchodu Rudé armády do Prahy zahájily speciální oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ (Smjerť špionam) hon na bývalé ruské emigranty. Přestože byl Čcheidze československým občanem, sovětští rozvědčíci ho už počátkem června 1945 zatkli a krátce poté odvezli do Sovětského svazu. V říjnu 1945 byl odsouzen k desetiletému pobytu v nápravně pracovním táboře. Za vinu mu kladli, že se ve 20.letech angažoval v tzv. euroasijském hnutí a publikoval v emigrantských periodikách. Později říkával, že mu život zachránila smrt Stalina a že by jinak Prahu už nikdy nespatřil.
Seznámil mě se Solženicynem, když přinesl časopis Novyj mir s novelou Jeden den Ivana Denisoviče. Přivedl mě k četbě Dostojevského, zejména Bratrů Kramazových a Běsů. Naučil mě chápat Jacka Londona jinak než jen jako dobrodruha a levičáka. V 60.letech začal psát pohádky a příběhy pro děti z kavkazského a středoasijského prostředí a pak vydal na Slovensku novelu Nevěsta hor, s podtitulem legenda z Kavkazu. V roce 1967 získal stipendium Českého literárního fondu na sepsání paměti. Práci dokončil na sklonku roku 1970. Nastupující normalizační éra vydání tohoto díla ovšem zabránila. Je to strhující čtení, které jsem díky autorově shovívavosti, mohl ještě v rukopisu osobně poznat.
Konstatin Čcheidze byl lidsky velice vzácnou osobností, šlechetný, slušný a nesobecký. Krédo osvojené v horách na rozhraní Evropy a Asie, „dávej druhému to nejlepší, co máš!“, ho předurčilo k nesnadnému životu. Kumulují se v něm velké tragédie 20.století. Ale Čcheidze k nim přistupoval s vnitřní silou a pozoruhodnou pokorou. Měl všechny důvody bolševiky, komunisty a sovětský režim nenávidět, ale bylo zřejmě pod jeho úroveň nechat se vláčet pocity prvoplánové nenávisti. Nechyběla mu jakási orientální vášnivost, ale zároveň to byl člověk kultivovaný a ohleduplný. Jak žil, tak i skončil. Statečně, důstojně a čestně. Finis coronat opus. Sáhl si na život vlastní rukou v roce 1974 (bylo mu tehdy 77 let), když cítil, že ztrácí síly, když jeho práce byly znovu odmítané a zaměstnavatel s ním zrušil překladatelskou smlouvu, jež ho živila. Nesnesl zřejmě představu, že by zůstal, nemohoucí, někomu na obtíž. Nedožil lepších časů a leží v české půdě na hřbitově v Roudnici nad Labem.
Čcheidzeho lidský a intelektuální osud staví dodnes drtivé otázky: Kam vedla ve 20.století lidská slušnost?, Kam dospěl člověk, vytržený násilně z vlastního prostředí, jenž se zprvu přirozeně bránil, ale pak uznal, že svět míří jinam? Integroval se navzdory všem překážkám v novém prostředí, aniž popřel své kořeny a zásady. Ale jeho snaha žít poctivě a slušně znovu ztroskotává ve novém střetu s „velkými dějinami“. Čcheidze na to pokaždé odpovídal svým pokorným psaním, v němž je tak málo intelektuálního narcisismu. A neměl ani potřebu se prodávat nebo „sebezviditelňovat“. Jeho jedinou ambicí bylo sloužit jako svědek doby a podat skromnou zprávu o lidech konkrétního času. Konstantin Čcheidze založil svůj život na vroucí náboženské citovosti, jež ovšem nebyla nějakou povrchní formalizovanou zbožností, a na svérázném kosmickém optimismu, jenž se opíral o učení ruského filozofa N.F.Fjodorova, spojující oddanost křesťanským hodnotám s přesvědčením o možnostech vědy a technického pokroku pomoci spojenému lidstvu překonat nemoci, katastrofy, války a smrt. Za svou metafyzicky zakotvenou slušnost byl tvrdě trestán. A je trestán dodnes, neboť se na něj téměř docela zapomnělo. Nebýt sborníku s názvem Zírající do slunce, vydaného v roce 2002, na jehož vzniku se podíleli Vladimír Bystrov a Jiří Vacek, život a dílo K.Č. „gruzínského knížete a spisovatele v Čechách“ by držely při životě už jen kusé vzpomínky několika málo dosud žijících svědků.
Zdeněk Müller
Vítězství v prohře aneb chvála fyzické meditace
Prohrát a přitom zvítězit? Je to dnes vůbec možné, když vítězení a prohrávání jsou dnes tak popletené. Natolik je prostoupila, pozměnila a smyslu zbavila kultura soutěživosti prosakující do všech sfér současného života. Možná, že na jejich pojmenování budou záhy stačit dětské dohady a fantazírování z dvorku mateřské školky. Dokáže moderní svět jednou promluvit o životě, aniž by v něm spatřoval fotbalový zápas? Než se tak stane, pokusme se najít ve vítězení a prohrávání nějaký jiný přínos než tomu zpravidla bývá.
Zdeněk Müller
Oslava bezvážnosti
Kunderův čtvrtý román psaný francouzsky se objevil na knižním trhu Francie počátkem letošního dubna. Kniha s názvem „Oslava bezvážnosti“, opatřena autorovou kresbou na prodejním obalu, se dostává ke čtenářům v původním znění po své loňské premiéře v italštině.
Zdeněk Müller
Když se praotec Noe bál
Otcové a dědové se kdysi na adresu biblické „potopy světa“ bavili písní Osvobozeného divadla. Praotec Noe se bál, že se mu na jeho záchranné arše „zkřížej rasy“, ale nakonec to dobře dopadlo. Zkrátka se věřilo, že to tak nezůstane, že potopa přestane a že se zas budeme smát.
Zdeněk Müller
Být dědečkem
Ať má dítě nad sebou jakýkoliv strop, vždy se v jeho zorničkách odráží nebe. Já vím, zní to jako fráze, ale dědečkům se to odpouští.
Zdeněk Müller
Jaká je dnešní arabská mládež
Nedávno jsem byl postaven před podobnou otázku. A vzešlo z toho pár poznámek a postřehů, které zde shrnuji.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Tuleja publikoval i v pochybných vědeckých časopisech, nyní žádá o stažení článků
Kandidát TOP 09 na ministra pro vědu Pavel Tuleja požádal Slezskou univerzitu, aby stáhla z jeho...
Poslanci mají jednat o zákoníku práce, ANO chce zabránit výpovědi bez důvodu
Přímý přenos Poslanci mají začít projednávat úpravu zvyšování minimální mzdy. Novela zákoníku práce předpokládá...
V Polsku zatkli šestnáctiletého mladíka kvůli útoku na varšavskou synagogu
Polská policie zadržela šestnáctiletého mladíka, kterého podezírá z útoku na synagogu Nožykowých ve...
SPOLU paroduje heslo ANO a spojuje ho s Ruskem, premiér Fiala to hájí
V kampani před volbami do Evropského parlamentu vsadila koalice SPOLU i na antikampaň. Na sociální...
- Počet článků 263
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2517x