Dávej druhému to nejlepší, co máš!

V Literárním archivu Památníku národního písemnictví se nachází rukopis pamětí pozoruhodného člověka a spisovatele. Do Čech přišel z dalekého Kavkazu a stal se naším spoluobčanem. Události, setkání, úvahy, jak zní podtitul dotyčných memoárů, představují práci zcela výjimečnou a v českém prostředí naprosto ojedinělou. Zachycují 20. století, jehož důsledky dosud žijeme, očima originálního pozorovatele. V jeho nitru se spojily prožitky odlišných kultur s vírou v obohacující a nikoliv ničivé důsledky civilizačních setkání. Jméno autora dnes většině nic neřekne. Konstantin Čcheidze. Dnešní 110.výročí jeho narození je příležitostí na něj vzpomenout.

     Konstantin Čcheidze, rodák z Kabardy na severním Kavkazu, syn gruzínského knížete a Rusky, přišel do nového Československa počátkem 20.let. Odešel do emigrace po neúspěšných bojích s bolševiky, jichž se účastnil jako důstojník Kavkazského jezdeckého pluku. V Praze vystudoval Ruskou právnickou fakultu, protektorovanou Univerzitou Karlovou v letech 1922-1929. Působili na ní bývalí profesoři a učitelé prestižních ruských univerzit z doby před bolševickou revolucí. Ve 30.letech zaujal jako literát pevné místo v českém kulturním světě. Napsal čtyři romány, z nichž tři vyšly knižně a měly dobrý ohlas. Už jeho první kniha Země Prometheova z roku 1932 zaujala  jako výpověď o lidech a krajích prakticky neznámých.  Čcheidzeho vyprávění a meditace věnované Kavkazu jako muzeu světových dějin a jednomu z kavkazských etnik Kabardincům, neztratilo pro pozorného čtenáře dodnes kouzlo.

     S Konstantinem Čcheidzem jsem se osobně poznal ještě jako malý kluk někdy v roce 1955, kdy se vrátil ze sovětského Gulagu. Dostal se tam v roce 1945, když bezprostředně po příchodu Rudé armády do Prahy zahájily speciální oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ (Smjerť špionam) hon na bývalé ruské emigranty. Přestože byl Čcheidze československým občanem, sovětští rozvědčíci ho už počátkem června 1945 zatkli a krátce poté odvezli do Sovětského svazu. V říjnu 1945 byl odsouzen k desetiletému pobytu v nápravně pracovním táboře. Za vinu mu kladli, že se ve 20.letech angažoval v tzv. euroasijském hnutí a publikoval v emigrantských periodikách. Později říkával, že mu život zachránila smrt Stalina a že by jinak Prahu už nikdy nespatřil.

     Seznámil mě se Solženicynem, když přinesl časopis Novyj mir s novelou Jeden den Ivana Denisoviče. Přivedl mě k četbě Dostojevského, zejména Bratrů Kramazových a Běsů. Naučil mě chápat Jacka Londona jinak než jen jako dobrodruha a levičáka. V 60.letech začal psát pohádky a příběhy pro děti z kavkazského a středoasijského prostředí a pak vydal na Slovensku novelu Nevěsta hor, s podtitulem legenda z Kavkazu. V roce 1967 získal stipendium Českého literárního fondu na sepsání paměti. Práci dokončil na sklonku roku 1970. Nastupující normalizační éra vydání tohoto díla ovšem zabránila. Je to strhující čtení, které jsem díky autorově shovívavosti, mohl ještě v rukopisu osobně poznat.

     Konstatin Čcheidze byl lidsky velice vzácnou osobností, šlechetný, slušný a nesobecký. Krédo osvojené v horách na rozhraní Evropy a Asie, „dávej druhému to nejlepší, co máš!“, ho předurčilo k nesnadnému životu. Kumulují se v něm velké tragédie 20.století. Ale Čcheidze k nim přistupoval s vnitřní silou a pozoruhodnou pokorou. Měl všechny důvody bolševiky, komunisty a sovětský režim nenávidět, ale bylo zřejmě pod jeho úroveň nechat se vláčet pocity prvoplánové nenávisti. Nechyběla mu jakási orientální vášnivost, ale zároveň to byl člověk kultivovaný a ohleduplný. Jak žil, tak i skončil. Statečně, důstojně a čestně. Finis coronat opus. Sáhl si na život vlastní rukou v roce 1974 (bylo mu tehdy 77 let), když cítil, že ztrácí síly, když jeho práce byly znovu odmítané a zaměstnavatel s ním zrušil překladatelskou smlouvu, jež ho živila. Nesnesl zřejmě představu, že by zůstal, nemohoucí, někomu na obtíž. Nedožil lepších časů a leží v české půdě na hřbitově v Roudnici nad Labem.

     Čcheidzeho lidský a intelektuální osud staví dodnes drtivé otázky: Kam vedla ve 20.století lidská slušnost?, Kam dospěl člověk, vytržený násilně z vlastního prostředí, jenž se zprvu přirozeně bránil, ale pak uznal, že svět míří jinam? Integroval se navzdory všem překážkám v novém prostředí, aniž popřel své kořeny a zásady. Ale jeho snaha žít poctivě a slušně znovu ztroskotává ve novém střetu s „velkými dějinami“. Čcheidze na to pokaždé odpovídal svým pokorným psaním, v němž je tak málo intelektuálního narcisismu. A neměl ani potřebu se prodávat nebo „sebezviditelňovat“. Jeho jedinou ambicí bylo sloužit jako svědek doby a podat skromnou zprávu o lidech konkrétního času. Konstantin Čcheidze založil svůj život na vroucí náboženské citovosti, jež ovšem nebyla nějakou povrchní formalizovanou zbožností, a na svérázném kosmickém optimismu, jenž se opíral o učení ruského filozofa N.F.Fjodorova, spojující oddanost křesťanským hodnotám s přesvědčením o možnostech vědy a technického pokroku pomoci spojenému lidstvu překonat nemoci, katastrofy, války a smrt. Za svou metafyzicky zakotvenou slušnost byl tvrdě trestán. A je trestán dodnes, neboť se na něj téměř docela zapomnělo. Nebýt sborníku s názvem Zírající do slunce, vydaného v roce 2002, na jehož vzniku se  podíleli Vladimír Bystrov a Jiří Vacek, život a dílo K.Č. „gruzínského knížete a spisovatele v Čechách“ by držely při životě už jen kusé vzpomínky několika málo dosud žijících svědků.