Život se občas mění jen v mechanické a nevzrušivé posunování se dopředu v čase. Opakující se gesta, pohyb po stále stejných drahách a plnění předvídatelných úkolů. Otupeni tímto fungováním stáváme se stále lhostejnější vůči sobě samým, vůči ostatním a světu věci kolem nás. Najednou nás ale napadne vybočit z rutiny. Namísto toho, abychom se od žebráka, jako obvykle odvrátili, něco mu bez přemýšlení dáme. Jak doporučuje francouzský filosof Roger Pol-Droit ve svých 100 plus jeden experiment každodenní filosofie.
V pařížském metru nebo v někde v ulici města není těžké narazit na bídu. Žebrák, špinavé dítě, mrzák nebo nemocný, s kůži zčervenalou zimou, nocováním pod širým nebem, laciným vínem.
Sedí nebo stojí a natahují ruku rohu ulice, na chodníku, u vchodu do metra, u světel na křižovatce. „Nemám práci, mám děti, dejte kupón do restaurace nebo drobné“. Známá písnička pro cestující pařížské podzemky.
Přišlo to náhle. Z kapsy jsem vyndal minci, euro nebo dvě, nevím, a dal. Bez rozmyslu, bez teoretizování, bez počítání. Dal jsem někomu, kdo na to čekal a jenom kvůli té natažené ruce.
Kdybych chladně uvažoval, dospěji k názoru, že takto rozdávat je svévolné, pošetilé a nerozumné.
Oddám-li se přemýšlení, najdu tisíc důvodů, špatných i dobrých, proč to neudělat. Almužna je k ničemu, žebrání nemorální a milosrdenství podezřelé. „Když něco dáváme, je třeba drsně odehnat sklon ke kalkulování“, tvrdí Roger Pol-Droit.
Dar vychází z lítosti, z náhlé potřeby pomoci a být solidární. Naopak rozvažování a analýza takovou spontánnost ruší a zrazuje.
Obyčejně rychle zapomeneme na to, co jsme snědli, když jsme předtím pečlivě prohlíželi ceny.
Stejně tak vypadávají z naší paměti vzpomínky na to, jak jsme vydali peníze s rozmyslem. Pokud však dáme bez váhání, něco nám chtě nechtě zůstává. Z rutiny vybočující gesta, tváře a slova.
To není jen opak zapomínání. Je to víc. Svět se náhle rozevírá a odměňuje se nám vlídným úsměvem. Pocitem, jenž je obrácenou stranou výčitek.
