„Bezvěrci by chtěli vnášet mezi věřící muslimy neřest“, varoval letos v červnu vůdce marockých islamistů Abdaliláh Ibn Kírán. Hřímal tak před mládeží své strany Spravedlnost a rozvoj. Za sedm měsíců poté vyhráli islamisté v Maroku volby a Ibn Kírán, jejich vůdce, dnes stojí v čele nové vlády.
Demokraté si nemohou ubránit vtíravé otázce: Myslel nový marocký premiér vážně to, po čem volal během volební kampaně? Vytvoří vítězní islamisté v Maroku mravnostní policii? A co čeká napříště občany bez víry nebo s jinou vírou? Netvrdil snad Ibn Kírán, že „lidé bez víry žádají, aby sami občané rozhodovali o tom, co je hříšné, a přejí si, aby se sexuální úchylka homosexuality tolerovala. Ať nositelé takových zvráceností zalezou, neboť budou-li vystupovat veřejně, potrestáme je podle božího příkazu“.
I na východním konci severní Afriky v Egyptě využívají překvapivého volebního úspěchu salafisté, muslimští integristé a morálně přísní zastánci tradic, kteří v nedávných volbách skončili v závěsu za egyptskými islamisty napojenými na tradiční Muslimské bratrstvo. Mohou veřejně přiznat barvu. Mají se čím „pochlubit“. Jejich první útok v minulosti mířil na spisovatele Nagíba Mahfúze (1911-2006), který v roce 1988 obdržel Nobelovu cenu. V roce 1994 ho pobodal muslimský fanatik za to, že svým psaním „podněcuje k neřesti“. V románu „Zuqáq ul-Midaq“ (Ulička Midaq) si Mahfúz dovolil přivést na scénu příběhu, tvořeného lidmi ze staré Káhiry (román vyšel v roce 1947), kavárníka Karšu, homosexuála a kuřáka hašiše.
Co kdyby bývala tato románová postava dostala odvahu vyjít na nedaleké náměstí at-Tahrír (Osvobození), dnes už proslulé, aby se tam přidala k ostatním manifestujícím proti starému režimu? A dokonce by začala žádat uznání práv sexuálně odlišně orientovaných? Co o tom my vlastně víme? Například, že v muslimských zemích existuje cenzura literatury, v nichž figurují homosexuálové obého pohlaví. Namátkou lze připomenout románovou autobiografii Maročana Muhammada Šukrího (1935-2003) „Al-Chubz al-háfí“ (Suchý krajíc). Rukopis knihy arabští nakladatelé odmítali a kniha byla v Maroku zakázána až do roku 2000. Poprvé se dostal na veřejnost v anglickém překladu v roce 1973.
Aktuálním případem je opozice současného marockého ministra kultury proti šíření knihy „Poslední boj kapitána Ni´mata“, kterou napsal Mohamed Leftah (1946-2008). „Vadou“ románu je jeho hrdina. Snaží se, aby byl okolím přijat jako homosexuál a bezděčně odkrývá pokrytectví jisté muslimské zbožnosti. Homosexualita není mezi muslimy jevem neznámým. Sluší se ovšem něco takového tutlat a zároveň pohoršeně odsuzovat. Islamismus neváhá takovou faleš podporovat. Veřejně uznat právo na tuto „neřest“ by přece znamenalo uznat lidská práva po způsobu Západu, jinými slovy vědomě se vzdát vlastní moralistické aureoly.
Nelze nezmínit, že k dispozici je bohatý odkaz literatury tak řečené „gay friendly“ z prostředí historického islámu. Sahá do středověku a patří do něj například erotické texty Abú Nuwáse, básníka abbásovské éry (zemřel v r.815) anebo milostná lyrika Džaláluddína Rúmího (1207-1273), básníka mystika. Tato tradice dělá ovšem dojem uzamčenosti. Mnohé nové talenty arabské literatury dnes žijí v cizině. „Myslet jiným způsobem, než se nosí doma, se chápe jako gesto nevěřícího nebo jako protiislámská nepravost“, tvrdí Abdellah Taïa, mladý spisovatel, který přišel do Francie hledat svobodu a píše francouzsky. Ti Arabové, co tvoří doma, unikají, zdá se, do bezbřehého oceánu arabského jazyka. Nedávno se slovník arabštiny obohatil o substantivum „mithlí“, doslova „jako já“, který dovoluje pojmenovat homosexualiatu tak, aniž by to někoho urazilo. Je to snad subtilní náznak pokroku? Mění-li se jazyk, je to známka toho, že se mění i společnost?
Pravda, dnes je v sázce konflikt naléhavější. Naděje proti násilí a arabská revoluce proti islamistické kontrarevoluci.
