Jan Pavel II. svého času prohlásil, že „Evropa dělá, jako by Bůh neexistoval“ a současný papež soudí, že „Evropané jsou vůči Bohu hluší“. Tyto výroky kupodivu souzní s obavami o osud humanismus a osvícenství v dnešním světě. Představa, že humanistická a osvícenská orientace znamená automaticky bezbožnost a nemůže nepohrdat náboženstvím jako zotročujícím tmářstvím, je zavádějící a falešná. Pokud někdo něco takového prohlašuje, dává najevo, že málo zná. A kdo zná málo nebo nezná skoro nic, stává se nezřídka snadnou obětí manipulace.
Historicky vzato je náboženská víra tím, co spolutvoří a organizuje kulturu. To pak znamená, že ten, kdo vidí v náboženství jen „opium lidstva“ a odvrhuje ho, se ochuzuje o velký blok kultury a lidské zkušenosti. A tím vlastně jedná a chová se zcela proti duchu jak osvícenství, tak humanismu. Osvícenství přece obsahuje jako základ výzvu být otevřen poznávání a prosazuje vzdělanost. Humanismus se zase nemůže zříci žádné lidské zkušenosti. Čeho se tedy vlastně obávat v tom současném trendu návratu k náboženství? Nikoliv obnovy víry jako věrnosti kulturním tradicím a lidským prožitkům s nimi spojeným, nýbrž ideologizace víry a fundamentalismu, jenž hodlá vše vyřešit naráz a navždy. A takové tendence a ně reagující jednostranné obranářství dnes narůstají a sílí. Na to je třeba soustavně upozorňovat.
Zpravidla se uklidňujeme tím, že fanatiků víry je nepatrná menšina. Z minulosti však víme, že zfanatizovaná menšina se může v jistých podmínkách stát tyranskou a zmanipulovat většinu. O těch společenských souvislostech islámského radikalismu se už napsalo hodně. Mluví se nezvládnutém demografickém růstu v muslimských zemích a velkém množstvím mladých lidí, pro které společnost nemá práci. Píše se o zkorumpovaných režimech, které se bojí středních vrstev a nedávají jim perspektivu. Americký historik Bernard Lewis se dotkl psychologických důsledků výchovy dětí negramotnými, ponižovanými a utlačovanými muslimskými matkami. Takové prostředí prý plodí buď jedince naduté a arogantní, nebo naopak odevzdané a poslušné, ale v obojím případě špatně se adaptující na život v otevřené moderní společnosti.
Francouzský neuropsychiatr Boris Cyrulnik se dosti podrobně zabýval psychikou teroristů. Všiml si, že byli v dětství často rozmazlováni a prostředí je nenutilo zajímat se o pocity druhých. Nezájem o poznání druhého, to je podle Cyrulnika pravá studnice nenávisti. Co neznám, to mohu nenávidět. Přinejmenším snáze, než to, co znám. Jen pro ilustraci: Dokumentární film Sakramentské karikatury! Karstena Kjaera, věnovaný případu dánských karikatur islámského proroka a uvedený nedávno francouzsko-německou televizi ARTE, ukazuje velmi frapantně úlohu neznalosti ve fundamentalistické propagandě. Júsuf al-Qaradáwí, velice populární kazatel na televizní stanici al-Džazíra, jenž nese velký díl odpovědnosti za kampaň proti karikaturám, samotné obrázky zřejmě nikdy neviděl a kdyby mu je dánský novinář osobně neukázal teprve rok poté, neznal by je dosud. Připomíná to případ Salmana Rushdieho, jehož román Satanské verše vyvolal nenávistnou kampaň v muslimské světě, aniž by vůbec kdo knihu četl. Včetně imáma Chomejního, jenž doporučil věřícím, aby autora zlikvidovali. Ale abychom si nemysleli, že se nás to netýká. Před třiceti lety se u nás vedla ostrá nenávistná kampaň proti autorům Charty 77. Občané byli nuceni podepisovat na svých pracovištích prohlášení proti Chartě, aniž by si směli přečíst, co se v ní vlastně říká. Jiný kontext, ale efekt tentýž. Neznalost, neinformovanost, vždy usnadňuje práci propagandě a manipulátorům.
Mimoto, tvrdí Cyrulnik, může na vědomí budoucího mustašhida, tj. islámského mučedníka, jenž se obětuje pro svatou věc spáchání sebevražedného atentátu, působit rovněž vypěstovaný strach z pocitu štěstí nebo obava z pociťované sexuální touhy. Z něčeho takového pak vychází velice striktní postoj – nemám právo na štěstí, protože moje matka se kvůli mně obětovala, nebo moji rodiče zemřeli, moje děti zahynuly. Osvobodit mě může jen Bůh, jenž rozsévá smrt. Určí mně mého nepřítele a tak mi vrátí štěstí z pozemské existence. Dám jí smysl tím, že nepřítele zničím. Ve všech těchto výkladech lze hledat klíče k dešifrování příčin náboženského fanatismu a tím i cesty k jeho léčbě.
V Evropě dnes žije nějakých 12 až 14 milionů muslimů. Máme je snad zahnat do nějakých rezervací, aby nám neškodili? Nebo je máme přinutit, aby se vrátili tam,odkud přišli? Nebo se máme pokoušet, i když je to nesnadné, dlouhodobé a riskantní, je integrovat do našeho společenství? Já si myslím, že je to především výzva pro nás Evropany, abychom si uvědomili, co jsme a co chceme být. Často se žehrá na globalizaci jakoby to byla výzva k tomu, abychom se všichni chovali stejně. Ale planetární globalizace je především výzvou otevřít se, nikoliv se popřít. Pokud se Evropská unie bude chápat pouze jako mocenské centrum s multikulturní tolerancí až lhostejností a bude soustřeďovat své síly jen na hospodářství s cílem lépe obstát v hospodářské soutěži se Spojenými státy a Asií, nutně to povede k úpadku vědomí o evropském demokratickém dědictví. Jistě, ekonomická efektivita je velice důležitá, ale nelze ji vidět stranou otázky, kdo a co z ní má a měl by mít prospěch. V Evropě bychom měli daleko více sázet nikoliv na multikulturalistickou lhostejnost, komunitní ghettoizaci a stavění zdí, jež nás oddělí od těch, kteří dělají problémy, nýbrž na demokratickou politizaci, jež je přímým dědictvím antického Řecka. Pravda, bez nesmírného množství dobré vůle to nepůjde.
Úkol je tu však i pro náboženství. Musí se učit vidět v liberální demokracii spojence. Předpokladem je ovšem to, aby dokázalo ponechat politické záležitosti výhradně v oblasti racionality a bralo v potaz lidskou nedokonalost. Pokud se náboženství spokojí s rolí pomáhat člověku nacházet životní orientaci, nemůže nalézt lepšího partnera než liberální demokracii. Žádná jiná státní forma nedává náboženství větší šance. Demokracie hledá optimální řešení lidských a společenských problémů a neusiluje o prosazení absolutní pravdy, nýbrž o spravedlnost v lidských dimenzích. Žije sice od voleb k volbám, ale právě tato nedostatečnost je překážkou, aby se politické názory a přístupy neabsolutizovaly a neměnily v utopie. Proto jen demokracie je schopna usměrňovat konkurenci myšlenek tak, aby to nevedlo k válkám, nýbrž k lidsky důstojnému soužití.
V liberálně demokratickém prostředí se mohou uplatnit mnohé náboženské myšlenky, včetně islámu, neboť absolutní a transcendentní horizont víry a časově i obsahově omezený horizont demokratické politiky se dají spojit. Pokud se však víra politizuje, jak se tomu děje v různých směrech islamismu, začne se náboženství pohybovat mimo svou výsostnou oblast absolutního a soustředí se na oblast lidsky relativního. Začne poměřovat a trestat lidsky nedokonalé podle měřítek absolutního Dobra a absolutního Zla. Míjí se tak svým cílem, totiž proměňovat ono absolutní v tvořivou pozitivní lidskou sílu. I muslimové by si měli uvědomit, že evropské prostředí je pro ně velkou šancí a nabízí jim možnost osvobodit svou víru ze zajetí politizace a destruktivní ideologizace. Kolik muslimů asi ví, že první arabsky tištěný korán vznikl v Evropě, konkrétně v Hamburku v roce 1694? Namísto snah se vydělovat a odlišovat, třeba i pomocí pověstného islámského závoje, čehož jsme nezřídka v Evropě svědky, namísto projevů pohrdání zásadami a zvyklostmi, platnými v Evropě, by měl převážit pravý opak. Je na muslimech, aby udělali první krok tímto směrem. A my bychom jim k tomu neměli brát odvahu.
