Navzdory času zůstává T.G. Masaryk v našem národním povědomí jako vzor, odkaz či symbol. Před více než dvaceti lety ve dnech převratného listopadu jsme ho chtěli mít „ na stovce“ – jak známo, skončil nakonec na bankovce pětitisícové – a v letos v lednu bychom ho bývali chtěli nejraději mít znovu „na Hradě“. Leč návraty k naší národní ikoně vyjadřují spíše touhy po autoritě výrazné osobnosti v esteticko-morálním rouše než zájem o Masaryka jako metodu myšlení a konání.
Masaryk se hlásil k realismu pod heslem neustávat v poznávání věcí a jejich jádra. Východiskem jednání má být nepřikrášlená znalost reality. Jiným slovy řečeno, nelze se zastavit před nepříjemnými skutečnostmi a obcházet je. Opravdový realista by měl volit cestu těžší, protože opájet se příjemnými skutečnostmi nedělá potíž nikomu. V tomto směru je Masarykův odkaz zřejmý: snění do veřejného prostoru nepatří, naopak v něm musí vládnout jasnost, konkrétnost a střízlivost. A před nezbytnými, byť obtížnými úkoly neutíkat do kouta vlastního fantazírování.
Politika ani noviny nemají být „kuřárnou opia“, kde se každý může oddávat příjemným snům, napsal kdysi novinář Peroutka. Je velmi pravděpodobné, že by se Masaryk k současným pěstitelům iluzí a deziluzí nepřihlásil. Snažil by se přesně a ostře vidět realitu. Patrně by začal analýzou všech stávajících evropských společenských sil a ideových proudů. Činil by tak bez předsudků a podle toho by se zařizoval.
Za Rakouska, kdy se národ ocitl v rámci velkého celku jako my dnes v EU, byla pro Masarykovo konání východiskem úvaha o mocenských poměrech. Při kritice setrvával na konkrétnosti a za všech okolností se stavěl za provozování především pozitivní politiky. V tomto ohledu byl zásadním odpůrcem všech radikálů. Ani dnes by mocenské poměry neobcházel a nepřehlížel. Fantazírování i radikalismus mají stejné následky. Berou jednotlivcům i národním kolektivům víru v přednosti trpělivého pozitivního usilování.
Trápí-li nás, že politiku ničí gangréna korupce anebo že „obyčejný člověk“ nemůže vsadit na velká politická vítězství, stále nám ještě zbývá hodně příležitosti k drobné každodenní nepolitické práci. Masaryk opakovaně pokládal za program pro malý národ „sbírat všechny národní síly a silečky“ a „využívat všech možností osvětových“. Přepokladem pro takovou práci je osvojit si „stálost vypočítavé prozíravosti“ a poznání důležitosti „promyšleného hospodaření“. Nestavět osud národa ani na převratech či spiknutích, ani na snech o osobnostech přinášejících spasení, nýbrž na všech druzích občanské práce a úsilí.
Masaryk vnesl do českého života novinku. V prostředí, které se vyčerpávalo politikou a příliš ho zaplevelilo politikaření, začal na první místo stavět otázku mravní čili téma charakteru národa. Napsal: „V celém našem národním usilování je velký nedostatek vnitřního života, života duchovního. Napravit se musí vnitřní náš život, a to značí, že se napravit musíme všichni, ty, já, my všichni. Sám stát nás nespasí. Nemám nic proti státoprávnímu úsilí, tvrdím jen, že první je vzdělání a mravnost. Běží o to, vymanit se z křečovitého radikalismu, který dělá revoluci ve fantazii“.
Snahám pro vyjádření češství by se Masaryk nestavěl do cesty. Za předpokladu že nejde o jakési nafoukané národovectví, kryjící výdělkovost, kariérismus a nesnášenlivost, jež nakonec národ rozbíjí a některé jeho síly potlačuje. Sám byl rozhodným kulturním nacionalistou. Opakovaně si stěžoval, jak málo jsme sví. „Idea národnostní je pro uvědomělého člověka celý program kulturní. Řeknu-li, já jsem Čech, musím mít národní program“.
Svoboda, demokracie, humanismus. Tři pilíře Masarykova politického programu. Humanismus je vrcholem trojúhelníku, jehož základnu tvoří svoboda a její politická forma demokracie. Program humanitní nikdy neopustil a bez něho by přestal být Masarykem. „Milovat bližního je základ vší mravnosti“. Leč humanismu se nesmí rozplývat v neurčitostech a v extrémech, které jen podrývají zdravé občanství. „Humanitní ideál je praktický, pokud jím není, nestojí za nic“. A věřil, že síly mravní nakonec vítězí nad sebelepší organizací technickou.
Co by Masaryk dnes dělal, to nemůže být více než odhad stavěný na vodě. Jisté je to, že by pracoval podle svých možností. Stát stranou, jen se dívat a soudit, taková „povznesenost“ mu byla cizí.. „Nikdy jsem ruce do klína neskládal“, tak mluvíval před svědky ve své době. Určitě by netrpěl „estetickými rozpaky“ jen proto, že by se mu nelíbil ten nebo onen, kdo se tlačí do popředí veřejného života. „Kdyby lidé takzvaní dobří a hodní nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo“, známý výrok zaznamený Ferdinandem Peroutkou. Naštvat se či se urazit jde snáze než něčím špatným pohnout.
Masaryk mi tak vychází jako nepatetické utvrzování nadčasových pravd. Nejsou v tom žádné jásavé večery s vidinou zářných zítřků. Jen stokrát slyšené, pro dnešek možná trochu omšelé zásady. Neskládat ruce v klín, spoléhat na vlastní síly, dívat se kolem sebe, co je třeba spravit, aby se lépe žilo a řídit se elementárními pravidly spravedlnosti a lidské slušnosti.
