Chaos a opium

Nejlepší hotel v Kábulu není žádným palácem. Je útočištěm cizinců, kteří pracují v hlavním afghánském městě. Vybral si ho v posledních dnech i norský ministr zahraničních věcí Jonas Gahr Støre. Hotel Serena je jedním z nejlépe chráněných míst v Kábulu. Alespoň doposud tomu tak bylo. V pondělí 14. ledna večer se stal terčem útoku čtyřčlenného komanda a sebevražedného atentátu. Zemřelo při tom sedm lidí a mnoho dalších bylo zraněno.

Na první pohled jen další atentát z řady jiných. Banalita. Za minulý rok jich Afghánistán zažil půl druhé stovky. Symbolika místa, přítomnost jednoho ministra z Evropy a selhání ochrany tentokrát naznačují něco více. Král je nahý. V Afghánistánu přestává fungoval cokoliv. Přiznal to nedávno i Paddy Ashdown, nově jmenovaný vyjednávač OSN v zemi. „Prohráli jsme. Vítězství se nekoná“.

Srovnáme-li počty civilních obětí atentátů spáchaných za poslední roky v Iráku a Afghánistánu, vyjde z toho Kábul lépe než Bagdád. V Afghánistánu se, pravda, zatím masakrovalo méně než v Iráku. Politicky vzato je jiné. Afghánská zápletka je hrozivější než irácká.

Na konci roku 2001, krátce po atentátech z 11. září 2001, intervenovali vojensky do země mnoha hor a etnik státy Atlantické aliance.  Se souhlasem OSN, legálně a legitimně. Režim hnutí Tálibán tehdy chránil a poskytoval útočiště generálnímu štábu al-Káidy. Země přijala cizí vojenský zásah s ulehčením. Afghánci se už nemuseli obávat islámské inkvizice. Navíc vojáci pod cizími prapory nepředstavovali jen svobodu. Přinášeli vidinu západní pomoci. Země ji po dvou desítkách let strádání tolik potřebovala. Nejprve koketování s marxismem, pak intervence Rudé armády (navzdory varování ruských generálů, jimž z marx-leninského školení utkvěl v mysli Engelsův popis katastrof britských vojenských expedic v Afghánistánu v 19. století), občanská válka po stažení sovětských jednotek a nakonec šílenství tálibů.

S inženýry, lékaři, se stavbami silnic, nemocnic a škol za nijak enormních nákladů, jak soudí dobrovolníci řady nevládních organizací a nadací, mohl Západ afghánské poměry stabilizovat. Byl by to podstatný vklad k vítězství nad terorismem a fundamentalistickým násilím. Nepodařilo se. Irák odvedl pozornost a prostředky, které byly potřeba jinde. Očekávání Afghánců se nenaplnila.

Kábulská vláda dnes už nekontroluje víc než své hlavní město. Nadto, jak vidět, ještě špatně. Politické vakuum vede k tomu, že se země znovu rozpadla na řadu oblastí pod dohledem někdejších vojenských velitelů, etnicky a kmenově odlišných a nezřídka vzájemných rivalů. Produkce opia vzkvétá více než kdykoliv dříve. S opiovým hospodářstvím si podává ruku korupce. A hlavu znovu zvedají tálibové. Není divu. V oblastech, jež kontrolují, panuje pořádek. Hanebný a odporný, ale nakonec snesitelnější, než anarchie vládnoucí jinde.

Hornatá země vždy odrazovala dobyvatele. Neslo to s sebou izolaci. Její nevýhody vždy převyšovaly a nadále převyšují výhody. Západní netrpělivá racionalita na spletitost poměrů zase nezabrala. Dnes je většina zemí NATO zdrženlivá k posilování své vojenské přítomnosti v zemi. Raději by odtud v tichosti vycouvala. Údery tu či onde si k dobru připisují tálibové. A západní intervence už neví, kudy kam. Kdo dokáže jasně říci, jakou má dlouhodobou strategii a jaké jsou její pravé cíle? Na dohled neklidného Pákistánu afghánský chaos narůstá. Vskutku nedobrá perspektiva.